Aghiatrias



















































































































































Vladimír Hirsch


AGHIATRIAS / Rozhovor pro Epidemii Records CZ:
S Vladimírem Hirschem a Tomem Saivonem hovořil Martin Čech


AGHIATRIAS znamená svatá trojice. Proč jste se rozhodli pojmenovat Váš soubor právě takto ? Má tento název nějakou hlubší souvislost s tím co děláte ? Proč jste se rozhodli právě pro řecké jméno ?

Aghiatrias je přepis a spojení dvou řeckých slov AGIA (svatá) a TRIAS (trojice). Kromě toho, že nám toto slovo esteticky vyhovuje, má také svůj programový význam. Ten spočívá v mystické neuchopitelnosti trojjedinosti božské postavy, což přetaveno do naší koncepce představuje práci s méně uchopitelnými kompozičními a zvukovými strukturami směrem za hranice standardního vnímání.

Aghiatrias není Vaše první aktivitou, můžete nějak ve zkratce představit projekty, které tomu předcházely ?

Základní kamenem naší spolupráce je soubor SKROL, který jsme založili spolu se zpěvačkou Martinou Sanollovou v roce 1995. SKROL pracují na reziduích rockových schemat, respektují alespoň rámcově písňovou formu, směřují ale spíše k vlastnímu pojetí moderní vážné hudby. Pokouší se dosáhnout organického sepětí s prostředím postindustriální kultury a vytvořit tak novou formu, kterou nazýváme "integrovanou hudbou". Skladby jsou převážně marciální povahy, převažuje militantní orchestrální instrumentace s dominancí emocionálně vypjatého ženského vokálu. Vůbec první spolupráce Hirsch-Saivon se však datuje již do roku 1993, kdy jsme se jako hráč a manažer setkali v dark-coreové formaci DER MARABU.

O čem AGHIATRIAS je ? Řekněte něco o koncepci a myšlence souboru.

Idea vznikla v roce 1998, projekt sám pak v roce 1999 a představuje extrapolaci neoklasicistních a noisových tendencí uvnitř SKROL. Podstatou naší práce je uchopení obou způsobů tak, aby si navzájem předaly své principiální formální atributy, a to jak na základě ostrého střetu, tak vstřícného oboustranného vnímání, které má vyústit ve sjednocení zdánlivě nesmiřitelných světů. Děje se tak prostřednictvím hudební symboliky transubstanciace forem do morfologicky čisté struktury. Tento akt reprezentuje metaforicky i filozoficky náš princip práce. Aghiatrias mají výrazně abstraktní tvář a chtějí být jakousi konfrontací reálného a sureálného světa.

Jak vlastně vzniká vaše hudba ? Jakým způsobem vymýšlíte, skládáte a natáčíte skladby ? Co Vás při komponování nejvíce ovlivňuje ?

V.H.: Úlohy a technologické postupy naší práce jsou poměrně jasně definovány. Naše alba jsou tématická, proto nejprve vzniká celková koncepce, stmelující téma. Základní témata proběhnou jakýmsi výběrovým řízením, nevhodná jsou odhozena a poté je zahájena vlastní práce. Mou úlohou je kompletní kompozice, instrumentace, obsluha nástrojů, počítačové zpracování nahrávky, Tom vyrábí hlukové struktury, ovlivňuje vnitřní strategii skladeb. Fungujeme systémem ego-alter ego. Jakmile skladbu dokončím, následuje komplexní revize a na jejím základě další a další úpravy až do konečného tvaru.

Na kontě máte zatím tři alba Field Mass, Epidaemia Vanitatis a nejnovější „Regions of Limen“, představte prosím tyto jednotlivé desky a řekněte o nich pár základních charakterizujících slov. V čem se od sebe jednotlivá alba liší ?

Album FIELD MASS má koncepci klasického útvaru mše s jejími standardními částmi. Jedná se o první pokus výraznějšího vnitřního propojení postupů v duchu teorie „integrované hudby“, než jak je tomu u SKROL, kde je vše limitováno konkrétním charakterem formy. Druhé album EPIDAEMIA VANITATIS (Epidemie marnosti) pokračuje v tomto trendu, na rozdíl od předchozího alba je však struktura látky bohatší a kompaktnější, prostor skladeb je prohlouben a rozšířen a deska má zjitřenější emocionální náboj. Základním motivem alba jsou principy prorůstání antropocentristického materialismu společnosti, způsoby a důsledky její manipulace. Třetí album REGIONS OF LIMEN je aplikací části mého sólového alba "De regionibus liminis" v jakési "aghiatrizované" formě. Jedná se o rozsáhlé dark-noise-ambientní album, věnované tématu podprahového smyslového vnímání a jeho fiktivní hudební aplikaci. Snažíme se zde o čistotu vyjadřovacích prostředků ve snaze zdůraznit úlohu primárně potlačovaného a ignorovaného duchovního rozměru našeho světa, přičemž klademe důraz na roli prahových "struktur" našeho vnímání.

Určitě již pracujete na nějakých budoucích počinech, s čím tedy přijdou AGHIATRIAS v budoucnu ?

V současnosti vzniká další titul s názevem ETHOS. Je opět rozsáhlejší metráže, ale agresivnějšího pojetí, než tomu bylo u Regions Of Limen. Není to změna stylu, charakter alba je přímo úměrný jeho tématice, kterou lze silnými slovy definovat jako zhnusení z globálního borcení hodnot. Předpřipravena je však i podstatná část materiálu na další dvě plánované věci, SOLA SCRIPTUM a ASSENT TO PARADOXON.

Za dobu Vašeho účinkování ve SKROL a AGHIATRIAS máte také spoustu zajímavých koncertních zážitků, koncerty ve střední a západní Evropě, britské turné, americké turné… prozraďte čtenářům tohoto rozhovoru nějaké veselé, drsné či bizarní zážitky z vašeho koncertování.

Jistě, takových nebylo zrovna málo. Pro nezvyklejší ladění naší hudby je logické, že je na sebe váže. Tebou zmiňovaná bizarnost je dána především typem návštěvníků našich koncertů a prostředími, ve kterých jsme „nuceni“ hrát. Alespoň tedy dva zážitky za všechny. V rámci evropského turné jsme absolvovali několik koncertů ve Velké Británii a závěr na Temži byl opravdu pikantní. Hráli jsme v proslulém brixtonském „151 Anarchistic Center“, což nás naplnilo očekáváním. Jména jako např.Clash nás zavazovala. Klub jsme našli zavalený až ke stropu nejrůznějším haraburdím, které vypadalo neodstranitelně. Začali jsme pochybovat o tom, že jsme dorazili na správné místo. Pořadatelé vynaložili ovšem všechno své úsilí a během velmi krátké doby jakoby kouzlem vše zmizelo. Naše očekávání se opět obnovilo, zodpovědnost vzrostla, pouze však na velmi krátkou dobu. Ani jeden z návštěvníků nenesl sebemenší známky anarchistického smýšlení. Mladí bohatci v exotických oděvech z kožešin, ověšeni šperky a kouřící drahé doutníky se místo poslechu hudby věnovali přehlídce svých kostýmů a sošnému pózování ve stylu Warholovy smečky z newyorské Factory.
Asi nejvíce zážitků nás potkalo při americkém turné v roce 2001. Kromě neustálých problémů s konzumací alkoholu na absurdně „zakázaných místech“ a v absurdně „zakázaný čas“, jsme se občas ocitli v lokalitách a situacích, které postrádaly přirozeného vysvětlení. Za všechny jmenujme Detroit, kde jsme hráli na odlehlé, ryze černošské periferii, kde jste na ulici nezahlédli v žádnou denní či noční dobu jediného bělocha. Byli jsme naplněni smíšenými pocity, které se během čekání na vystoupení postupně měnily v obavy a nikoli jen o osud koncertu. Ulice se vyprazdňovaly, všude vládlo ticho, jediný zvuk vyluzovaly ve větru poletující odpadky. Ještě několik minut před začátkem byl rozsáhlý klub v suterénu 30-patrového hotelu liduprázdný jako celá budova, ve které jsme bydleli snad jen my. Jaké bylo však naše překvapení, když se klub během několika okamžiků jako zjeveními zaplnil výhradně uniformovanými bílými gotiky. Nakonec to bylo jedno z našich nejlepších vystoupení.

Můžete okomentovat, co pro Vás znamená následujících 10 pojmů z oblasti hudby, literatury, filmů…THE SWANS, IGOR STRAVINSKY, LAIBACH, GEORGE ORWELL, F.M. DOSTOJEVSKIJ, BRIAN ENO, ANDREJ TARKOVSKIJ, F. NIETZSCHE, FRANZ KAFKA, LADISLAV KLÍMA ?

THE SWANS (T.S.): Jedni z těch, kteří mi otevřeli cestu „jinam“. Uchvátila mne přímost, strohost, zvuk a celkový tlak projevu. Girovy existencionalistické deklamace souzněly s mým světem, zažíval jsem extáze při kytarových partech Normana Westberga. Přál jsem si nastolit řád jejich hudby, aplikovat jej na společnost, utápějící se v hedonismu. Za vrchol považuji alba „Greed“ a „Children Of God“. Po roce 1987 je však jejich tvroba pro mne částečným zklamáním a nejsem schopen tento vývoj čitelně rozeznat.
IGOR STRAVINSKY (V.H.): Jeden z lidí, kteří mne v tvrobě velmi ovlivnili. Nejen sémantikou, ale i velkou obrazností děl, zemitostí, energií. Je to hudba mající duchovní rozměry, ale žijící v těle z masa a krve. Stravinského postupy jsou přirozené a svobodné. Celé jeho dílo, ať již z tzv.slovanského či neoklasického období je avantgardou, která v širším měřítku ovlivnila vývoj hudby dvacátého století.
LAIBACH (T.S.): Další moje srdcová záležitost. Mohu mít pochopitelně případné výhrady k jejich prezentaci, nicméně po ryze hudečbní stránce považuji některá jejich alba za nedostižná – odraz totalitního myšlení, postmoderní fašismus. Zrcadlo lidské společnosti, kde nadvláda hraje nezanedbatelnou roli. Za klíčová považuji alba Nova Akropola a Krst pod Triglavom. Myslím ale, že to s nimi jde z kopce…..
FRANZ KAFKA (V.H.): Jakkoli je Kafkovo dílo neproniknutelné ve svých dílčích atributech, jeho výpověď je též právě proto výpovědí ryze autentickou. Je nezkřiveným odrazem člověka, jehož duše je příliš čistá, než aby mohla akceptovat nesmyslné principy fungování společnosti, ve které je přinucena existovat. Onu nesmyslnost rituálů povrchnosti odhaluje svými snovými vizemi mnohem více, než by byl schopen odhalit realista, neb svými prostředky nahlíží hluboko pod povrch věcí. Prázdnota prostředí je poté o to více zjevná. Kafka je obdivuhodný svou odvahou k odmítnutí světa při vědomí, že jím proto bude zničen.
GEORGE ORWELL (T.S.): Jeho díla vystihují fungování systému lidské společnosti. Jsou obnažením manipulativních praktik jakéhokoliv společenského systému, kde osud jednotlivce neznamená mnoho a je podřízen „vyššímu“ zájmu. Prostředky mohou být rozdílné, ale podstata se nemění. Román „1984“ nepovažuji ani náhodou za fikci, je to náš svět.
F.M.DOSTOJEVSKIJ (V.H.): To by bylo na román, asi největší surfař po zákoutích duše, tíživé tekuté písky existencialismu, boj o Boha, věčný střet hodnot, nejpregnantnější drobnopis skrytého pocitového světa jedince.
ANDREJ TARKOVSKIJ (V.H.): Velký filmový básník a estetik, bolestný existencionalismus v přímém přenosu z vlastního nitra.
BRIAN ENO (T.S.): S ambientní hudbou přišel sice již na rozbřesku minulého století Eric Satié, nicméně Eno platí za jejího průkopníka v širším měřítku. Respektuji jej, ale zároveň mohu říci, že nepředstavuje hlavní inspiraci mé tvorby, přístupu či estetiky. Myslím, že na vznik dark-ambientní hudby neměl přímý vliv.
F.NIETZSCHE (V.H.): S jeho filozofií nesouzním, mám ji za proklamativní, okázalý solipsismus. Existuje ovšem spisek, který v oblasti umění přerostl všechny eseje, které jsem kdy četl a který mi hovoří z duše. Tím je „Zrození tragédie z ducha hudby“, tam bych mohl podepsat snad každou větu.
LADISLAV KLÍMA (V.H.): Z Klímy mám velmi smíšené pocity. Není to jen v podobnosti s Nietzschem, jeho egodeismus je ve filozofických pracích rozhodně svůdnější a jakoby lidštější a autentičtější, v prozaických věcech dokáže uchvátit ezoteričností, místy ovšem působí až komicky. Nelze se zbavit pocitu, že přerůstá do poloh, které bych umístil někam mezi červenou knihovnu a humorný satanismus.

Vzhledem k tomu, že vydáváte u firmy, která má pevné kořeny v metalové subkultuře, bude tento rozhovor číst hodně lidí, kterým žánry jako dark ambient či industrial nic moc neříkají, pro většinu lidí je to úplně jiný svět. Navíc v Čechách se jedná o nejokrajovější žánry. Máte teď jedinečnou příležitost trochu poodhalit tajemství a nastínit o co tu vlastně jde.

Tyto hudební formy jsou v našem případě součástí celku, který nazýváme integrovaná hudba. Netvrdíme, že jsou přežité, ale naším záměrem je vytváření komplikovanějších hudebních struktur se svébytným obsahem a estetikou. Nač zbytečně používat slova, když mluvíme hudebním jazykem, který díky svému abstraktnímu rozměru a smyslovým působením dokáže vše „vysvětlit“ lépe.

Všimnul jsem si, že hodně interpretů, kteří ve své tvorbě propagují mnohdy hodně vyhraněné, protispolečenské, misantropické či až kontroverzní, extrémní myšlenky a postoje, jsou v civilním životě úplně normální lidé fungující v běžných společenských schématech a vše ventilují skrze hudbu. Na druhou stranu pro jinou část interpretů jejich umělecký svět zcela prostupuje do jejich civilního života a to je citelně ovlivňuje, dá se mluvit zcela o životním stylu. Jak je to ve Vašem případě ? Je pro Vás Vaše tvorba ventilací nebo i něčím jiným ?

Žijeme naší hudbou. Opájíme se múzami; je to nejkrásnější azyl, odkud můžeme vést neviditelný boj s přeludy světa.

Mluvili jste o tom, že Vaše nové tématické album bude Vaše reakce na globální borcení hodnot. Máte nějakou vlastní filosofii jak se tomuto trendu ubránit ? Je tu pro jedince vůbec nějaká možnost ? A nebo vše vnímáte jako evoluční proces a svět se momentálně prostě nachází v období velkého úpadku ?

Nechceme moralizovat a používat věty, „že každý si musí svou cestu najít sám“. Nastavujeme zrcadlo společnosti poukazováním na jevy, které tato nepovažuje za „hezké“, sama se ovšem vyhřívá v jejich příjemném teple.

Další otázka bude speciálně pro Toma. Ty jsi vlastně duchovním otcem nonkonformní nekomerční agentury ARS MORTA UNIVERSUM. Největším vaším projektem je potom zimní Pražský Industrialní Festival, který letos proběhne již po desáté. Máš teď příležitost představit zde Vaše aktivity.

T.S.: Základní náplní kulturní politiky AMU jsou i nadále živá vystoupení spřízněných tvůrců. Tematicky se pohybujeme v oblasti (post)industriální, elektronické-experimentální, neoklasické, dark-ambientní a noise hudby a performance jakéhokoliv druhu. V mnohém navazujeme na futurismus, dada, surrealismus. Naše hudební architektura je vystavěna na základech, jež položila konkrétní, klasická a moderní vážná hudba, raný industrial 70. let. Tyto myšlenky jsou stále živé.

Za ta léta jste uspořádali několik desítek zajímavých koncertů všemožných projektů z Evropy i USA. Na které koncerty ty sám vzpomínáš nejraději ?

T.S.: Když to vezmu od začátku, tak zcela jednoznačně Einleitungszeit, VO.I.D, Controlled Bleeding, Con-Dom, Death In June, NON, Inade, Bad Sector, Illusion of Safety, Cobra Killer, Melt-Banana, samozřejmě Whitehouse a kvalitní projekty z Polska – Job Karma, Genetic Transmission či Moan.

2004

Vladimír Hirsch: rozhovor pro FREEMUSIC nejen o albu Skrol Dances and Marches for the Orphan Age
M.Slezák, J.Šída, 23.06.2005


Trio Vladimír Hirsch, Martina Sanollová a Tom Saivon stálo v polovině devadesátých let za vznikem souboru Skrol. Postupem času se vydali cestou originálního hudebního projevu, který v sobě nezapře prvky industrialu na straně jedné a pomalu převažující postupy soudobé vážné hudby na straně druhé. Jejich hudební pouť jasně ilustruje i nově vydané album na portugalském labelu DAGAZ "Music Dances And Marches For The Orphan Age". Pojďme se tedy na chvíli zastavit s členem Skrol (a tvůrcem, jenž stojí i za řadou dalších pozoruhodných projektů), Vladimírem Hirschem, a probrat některá zajímavá témata.

Materiál pro toto album vznikal v podstatě na konci 90. let. Co vás vedlo k tomu, vrátit se k němu a vydat ho nyní?

V létě 1997 jsem připravil základní instrumentální kostru projektu, který původně měl být mým sólovým opusem. Postupem času jsem se rozhodl zpracovat ho ve verzi, která by byla určena Skrol. V roce 1999 jsme album studiově ošetřili a současně i rozšířili o další skladby. Žel Bohu, výsledek studiové práce neodpovídal našim představám, proto byl projekt odložen. Posléze jsem se k němu vrátil v roce 2001 a 2002, kdy jsem ho opakovaně přepracovával. Finální produkt pochází z podzimu 2002. Tato verze došla společného konsensu souboru.

Co všechno jste udělali pro "reinkarnaci" tohoto alba? Kromě prací na zvuku došlo třeba i k nějakým úpravám koncepce desky, dramaturgickým zásahům - změně pořadí skladeb nebo vynechání některých původně začleněných částí alba apod.?

Jednalo se především o sofistikovanější koncepci, začlenění novějších skladeb a odmítnutí některých původních součástí. K nejpodstatnějším úpravám však došlo v soundu a tedy i v základním prostředí, ve kterém probíhá vlastní hudební děj, jenž bylo nutno nastolit v duchu původní idei, s jejíž realizací jsme do té doby nebyli spokojeni. Náš zásadní záměr v rámci stmelujícího ambientu byl založen na představě, kdy jednotlivé skladby vystupují z jakési zející prázdnoty. Není to však prázdnota ve vlastním slova smyslu, neboť by v ní měla být cítit přítomnost života či principu, existujícího nezávisle na nás a tedy i vzdáleného naší racionalitě. Celkově mělo vše působit dojmem dýchající hlubiny (ambientní vrstva hudby), jejíž temné ústí je obklopeno lidskou masou (instrumentální báze a vokály), kde z anonymity vystupují zcela konkrétní, emočně vypjaté tváře (nonverbální vokály, neinvazivní hlukové samply). Nevím, zda se to podařilo, ale osobně jsem s výsledkem spokojen.

Na to, že desky Skrol vycházely u německého labelu si už vaši příznivci mohli do jisté míry zvyknout, ale Portugalsko... Jak jste se dostali k portugalskému labelu DAGAZ Music?

To je další a nikoli nepodstatný faktor, který ovlivnil datum vydání projektu. Německým labelem Membrum Debile Propaganda, který vydal předchozí dvě alba Skrol Heretical Antiphony a Insomnia Dei bylo již v roce 1999 přislíbeno vydání tohoto alba, ale ve chvíli, kdy bylo dokončeno, zmizelo toto vydavatelství za nejasných okolností ze světa. Naše další snaha o vydání byla poté dlouho neúspěšná, v létě 2004 mne však oslovil portugalský distributor Rui Carvalheira, který projevil zájem o dodání kompletní diskografie Skrol, Aghiatrias, Zygote a mých sólových projektů. Dlouho jsme spolu komunikovali zcela nezávazně, jednoho dne jsem se ho však více či méně s nadsázkou otázal, zda by nechtěl založit vydavatelství a něco z našich produktů vydat. K mému velkému překvapení souhlasil a během tří měsíců vydání alba zrealizoval coby první release labelu DAGAZ Music. Deska má tedy pořadové číslo 001. Příhoda se zdá být sice poněkud bizarní, ale výsledek předčil všechna má očekávání jak ve vstřícnosti, tak ve spolehlivosti. Ironií osudu je skutečnost, že po dlouhé době bez vydavatele máme nyní dva, protože Aghiatrias jsou od roku 2004 pod křídly českého labelu Epidemie Records.

Tvorba Skrol je jedním z příkladů tvé práce ve stylu tzv. integrované hudby, tedy trochu zjednodušeně řečeno, v případě Skrol, hudby, spojující vlivy a postupy hudby artificiální (nebo, chceme-li, vážné), postindustriální a jistých, řekněme, až rockových stop. Týká se ona "integrace" výhradně hudebních stylů a žánrů nebo kladeš důraz při scénickém, pódiovém provedení i na "zaintegrování" vizuální složky?

Jsem příznivcem myšlenky, že hudba musí hovořit tak říkaje "an sich", tedy bez externích stimulancií či berliček jiného typu. Pro mne je zdaleka nejpodstatnější částí práce vlastní tvůrčí alchymie. Koncertní činnost považuji víceméně za nutné zlo, proto vizuální stránku pódiové prezentace řeším jen s ohledem na to, aby neodváděla pozornost od hudby, nemluvila jinou řečí a byla jí vkusným ložem.

Skrol se objevují především na akcích spojených s industriální či postindustriální scénou. Nejsou tím tak trochu v izolaci pro posluchače jiných žánrů?
Velmi dobrá otázka a zásadní postřeh. Tuto skutečnost nesu velmi nelibě a je také jedním z podstatných důvodů mého nedostatku entusiasmu ve vztahu k naší koncertní produkci. Nicméně přijímám jí s vědomím, že jen stěží si lze představit v tomto případě ideální řešení. Domnívám se, že příčina tohoto stavu tkví v především v izolaci žánrů. Není to jen problém tuzemský, nicméně u nás je vzdálenost jejich reprezentantů ve srovnání se světem neporovnatelně propastnější. Mé zkušenosti hovoří o naprosté vzájemné ignoranci. Pro rigorózní vyznavače industriálu je naše hudba příliš spjata se současnou vážnou hudbou, kterou vesměs odmítají a nejsou povýtce v tomto směru minimálně vzděláni. Pro hlukaře jsme málo hluční, pro fanoušky ambientu příliš, pro metalisty jsme "psychárnou". Pro posluchače i interprety klasické vážné hudby jsme nejspíše něčím takovým, čím je extrémní sex pro puritánského pastora z anglického venkova. Používám sice poněkud exponovaných příměrů, nicméně v našich končinách je tato situace realitou.

Přístup ke komponování jednotlivých skladeb má blíže k vážné hudbě. Existují nějaké kapely nebo projekty, které považuješ v tomto směru za "ideově spřízněné"?

Podobně orientovaný projekt v rámci jádra vlastní idey nevidíme a pokud nacházíme některé spřízněné projekty, jedná se spíše o příbuznost ryze formální. Nebudu je ovšem jmenovat. Vzhledem k tomu, že se nestačím vztekat nad různými příměry a krabičkami, kam nás mnozí kritici zařazují a trpím alergií na potřebu neustále srovnávat nesrovnatelné a házet vše do přehledných pytlů, je mi tato otázka dosti proti srsti. Kdo ví, co by zase kdo z toho vyvodil. Proto raději než "ideově spřízněnou" zmíním hudbu, která byla inspirací (nikoli příležitostí k opisování) pro mé a naše snažení v jeho samém zárodku, tedy již před dosti vzdálenou dobou. V těchto souvislostech mohu jistě se souhlasem kolektivu jmenovat Stravinského, Janáčka, Bartóka, Kabeláče, Ligetiho, ale též Swans či Art Zoyd. Nechci ovšem, aby tento výčet vyzněl obsolentně, proto jedním dechem ujišťuji, že s děním na současné světové scéně jsme samozřejmě poměrně dobře obeznámeni.

Jakou pozici mezi projekty, na kterých se podílíš, zaujímají v současné době Skrol?

Protože mám úlohu skladatele ve všech našich projektech, mají pochopitelně svého společného jmenovatele, odlišují se však v technologii práce. Nebudu zdlouhavě vysvětlovat v čem spočívá onen jednotící prvek, je jednodušší uvést ony ryze formální rozdíly. Skrol jsou projektem, pracujícím na reziduích rockových základů. Je to konkrétní hudba respektující alespoň minimálně písňovou formu. Jsme si vědomi, že jejich doba pomalu končí, i když nějakým potenciálem ještě disponují a rádi bychom ho realizovali. Aghiatrias jsou pro nás v současnosti číslem 1. Mají abstraktnější tvář morfologicky složitých zvukových konstrukcí i kompozičních postupů a reprezentují plně další vývoj integrované hudby našeho typu. Projekt Zygote je spíše nápadem pro jednu desku, resp. natolik specificky zpracovaným tématem, že jej nelze mít za trvalejší zdroj. Je dialogem relativně jednoduché skladebné geometrie a méně uchopitelných amorfních noisových struktur. Co se týče mé sólové tvorby, ze které velmi často čerpám témata pro naše společné projekty, ta zůstává alespoň částečně u formální struktury klasického útvaru, jakkoli v ní je jádro skladebných a stavebních principů, které poté dále aplikujeme.

Ještě zpět k desce. Je z ní patrný jistý, řekněme, duchovní (či, snad lépe, filosofický) rozměr a i zde lze vystopovat určité slovanské hudební názvuky. Považuješ to za jedny z charakteristických znaků tvorby Skrol nebo tvého komponování vůbec?

Absolutně! Tragický fakt praktického vítězství antropocentrismu v současnosti a ignorance duchovního rozměru jako důsledek oslnění člověka jeho vlastními schopnostmi, to je ústřední téma mé práce. Společnost dospěla k egodeismu. To považuji za sebezáhubný směr. Zásadním cílem je proto zobrazení současné reality nesmiřitelné konfrontace duchovního a materiálního nazírání světa, která však ve svém výsledku má vyústit v transubstanciaci, zrcadlící přesvědčení o přirozeném (tedy nikoli nutně racionálním) poznání neoddělitelnosti obou. Nesnažím se tedy o apokalyptické vidění, jak je mi často podsouváno, apokalypsu světa despiritualizovaného považuji však za nevyhnutelnou. Proto kromě kořenů duchovních, které spatřuji spočívat ve slovanské hudbě minulosti užívám a snažím se nalézat výrazové prostředky blízké tomuto světu, jinak bych s ním nemohl ani nesouhlasit, stejně tak jako vyjádřit touhu po spiritualitě, která je jím utrácena.

Závěrečná otázka trochu odjinud. Zdá se, že pomalu nastává doba jakéhosi soumraku hudebních periodik. Jak ty osobně vidíš pomyslný "souboj" tištěných časopisů či fanzinů s internetovými servery?

Přiznám se, že trochu vítám vítězství Internetu, které ostatně považuji za nevyhnutelné. Pro šíření hudby, stojící na okraji společnosti, je přínosem. To, co je však jeho fatálními nevýhodami a současně paradoxem telekomunikačně vyspělého světa, je zahlcení informacemi a velkého podílu sdělení nevalné kvality, v jejichž záplavě se respondent může spíše utopit, než dosáhnout kýženého cíle. Zavalen masou zbytečností a díky faktu, že toto médium umožňuje psát komukoli cokoli, stává se poté spíše desorientovanou obětí manipulace.