Český zvukový alchymista Vladimír Hirsch skládá a experimentuje s moderní klasickou, dark ambientní a industriální hudbou po více než dvě desetiletí. Užívaje elektroakustickou a digitální techniku je schopen vytvářet fascinující podoby zvukových krajin. Skrze až posvátný svazek tvůrčích pramenů se složitými tvary a dimenzemi jeho „INTEGROVANÉ HUDBY“ se nám objevuje sama podstata jeho životních postojů.

HH: Vladimíre, jaké to bylo vyrůstat v politicky zmítané zemi jako bylo Československo a jak se to projevilo v tvé hudbě ?

VH: Vyrůstal jsem v rodině, která byla nesla důsledky subjektu, označeného coby nepřátelského režimu. Můj otec byl vězněn v komunistickém koncentráku, protože se jako právník odmítl podílet na zločinném soudním systému a byl proto odsouzen na základě smyšleného obvinění z protistátní činnosti. Samozřejmě, že mé životní peripetie s daným faktem úzce souvisely a vydaly by na sborník příběhů, plných bizarní sociopatologie. Každodenní život byl natolik poměry ovlivněn, že by bylo velmi těžké, aby se tento stav nepromítl alespoň v některých bodech i do formování mých uměleckých cílů a postojů. Všechny "podezřelé" kulturní činnosti byly po dlouhou dobu buď zakázány nebo pod ostrým dohledem natolik, že jsem absolutně neměl chuť se jakkoli prezentovat. Cítil jsem se natolik vnitřně izolován, že jsem skládal hudbu pouze do šuplíku. Až v osmdesátých letech, v době postupné tiché agonie komunistického režimu se mi podařilo nalézt spřízněné duše, se kterými jsem posléze založil post-punkovou kapelu, která však až v roce 1987 vystoupila poprvé na veřejnosti. Jakkoli nebylo lehké žít v Orwellovském státě, posloužil jako nenahraditelná zkušenost s mechanismy lidského úpadku, a byl tedy nepochybně, i když nechtěně inspirativní. Pokud se však jeho dílčí projevy odrazily někde v mé hudbě, považuji je za povrchní úkrok z mé základní koncepce. Nikdy jsem nebyl skladatelem protestsongů, vždy jsem se zaměřoval na více či méně obecná existenciální témata, která považuji za jediná hodná pozornosti. Díky oné zkušenosti nám bylo umožněno porozumět, že jsme žili v individuálně méně snesitelném a otevřeně ke svobodomyslnějšímu jedinci nepřátelském systému, avšak ona nová realita znovupřijetí atributů tzv.západní civilizace ukázala, že se jedná pouze o změnu v taktice a strategii vedení stáda, tedy o pochopení, že manipulace se subjektem je možná, ba i snadněji aplikovatelná bez omezení jeho základních svobod. Stačilo je jen tiše nahradit jejich hologramy. Vzhledem k ruinám přirozené hierarchie hodnot, které byly výsledkem předchozího systému nedala inkorporace praktického materialismu příliš práce. Výsledkem tohoto procesu je ztráta ducha a tedy i ztráta schopnosti ho rozpoznat. Je to proces bezbolestný, takže mnoho recipientů nepociťuje žádné nedostatky. Tato forma ovládnutí společnosti se proto zdá být mnohem nebezpečnější pro relativně skrytou povahu a pohodlné přijetí tohoto status quo recipientem. Mám ostatně vůbec pocit, že vývoj politických systémů za několik staletí tzv.technické revoluce spočívá pouze v míře propracovanosti a sofistikovanosti nabízených falešných iluzí.
Tato skličující skutečnost je jedním z vlivů, které lze najít v mé hudební práci ve formě polemiky nad tradičními šablonami porozumění typu "pozitivní" versus "negativní", "krásné" versus "ošklivé", atd.

HH: Tvá hudba obsahuje cosi znepokojujícího až děsivého, jakoby v ní přebývalo cosi z jiného, neznámého světa. Myslíš si, že je možné, aby evokovala přítomnost něčeho nadpozemského ?

VH: "Jiné světy" nepředstavují nic jiného, než přirozenou touhu po poznání naší matrice. Na druhou stranu, člověk je tím více pohlcován sžíravým pocitem nemožnosti jeho skutečného dosažení. Nicméně, neexistuje pro tento účel žádná jiná cesta, než abychom se pokusili nějak transformovat naši fyzickou realitu. Tento proces nemůže probíhat bez boje a bolesti, ať už tiché, skryté nebo do očí bijící. Věřím tomu, že hudba může být jazykem autentické deskripce i prostředníkem tohoto transubstanciačního aktu. To může být i důvodem, proč lze pocítit i jistou fyzickou odezvu či přímo či „zfyzičtění“ jejího účinku. Chápu, že tato konfrontace může být i děsící, ale v onom přechodném "hyperstavu" vlastní existence uprostřed vytváření hudby necítím žádnou hrůzu nebo radost, žádnou pozitivní nebo negativní konotaci, jen nějaký druh probuzení a osvobození jejich překonáním. Jakkoli to chápu, vždycky jsem vždy tak trochu překvapen reakcemi některými posluchačů, kteří mou hudbu chápou jako dramatickou nadsázku, neb sám to cítím jako přirozenou součást existence. Neprožíváme snad dramata ? Pokud nejsme cyniky, nihilisty, stoiky či ignoranty, nepochybně ano.

HH: Co podstatného by sis přál, aby z tvé hudby proniklo k posluchači a jaký celkový účinek by měla mít ? Jaké představy by měla evokovat ?

Výborná otázka. Díky za ní, nikdy jsem jí nedostal. Rád bych, aby posluchač unikl z pout racionality do jiného rozměru. Chtěl bych, aby se před ním otevřel prostor. Hudba je schopna odhalit hlubší realitu v kontrastu s fenomenologickým světem. Jednoduše řečeno, rád bych, aby se otevřely dveře jeho podvědomí a aby vstoupil do terénu, který by mu přinesl cosi jako poznání. Hudba je silnější než její tvůrce, řekne vždy více, než zamýšlel, i kdyby jí neřekl nic. Řekne i to, co by o sobě nerad odhalil. Lhát v hudbě můžeš, ale vždycky se to provalí. Ne každému, ale je to tam. Také proto jsem často fascinován hudebními recenzenty. Opravdu nevím, co je na mé hudbě ďábelského či bombastického, žiju v ní své osobní a vyjadřuji je tak, jak se mi zcela subjektivně, avšak skutečně jeví. Nepotřebuji ani dělat, ani poslouchat vatu do uší, domácí či artistní kutilství nebo lobotomické výplachy mozku. Pro mě je hudba cesta k vlastní očistě a ta může být pociťována i jako intenzivní násilná akce či povodeň. Třeba do sebe zahleděná, ale od posluchače očekávám podobné úsilí k jejímu zpracování, jaké vydávám já k jejímu vytváření.

HH: Zlověstné, přesto současně povznášející a krásné - jsou to dvě tváře jednoho fenomenu nebo se jedná o dvě, proti sobě působící síly ?

VH: Přítomnost vnitřního sváru je přirozeným atributem naší existence, ať si ho přiznáme či nikoli. Jsem jím pojmut a slouží mi jako hlavní tvůrčí zdroj. Proto také způsob mého hudebního výjádření má převážně konfrontační charakter. Uvědomuji si, že mnoho mých skladeb má abrazivní či fyzickou povahu a kontemplativně spirituální současně. Je to přirozená dualita, vycházející ze stejného zdroje. Duch a hmota žijí spolu a jsou součástí jednoho celku, jen my v nich nalezli protipóly, jakkoli nejdou oddělit. Máme ty antagonismy v sobě zakódovány a já se snažím procesem tvorby dotknout se toho, co oba světy smiřuje, respektive ukazuje jejich skutečný vztah. Hudba je ta cesta, která je schopna přiblížit nás k tomuto průsečíku.

HH: Jakkoli hodně z tvé hudby neobsahuje žádné texty, zůstává velmi hluboká. Co je dle tvého soudu důvodem ?

VH: Hudba v zásadě slova nepotřebuje, verbalizace naopak snižuje její výrazový a akční potenciál. Slova mohou uvést v omyl, zastínit a změlčit hudební záměr. Pokud používám vokály, fungují více jako hudební nástroj, než coby prostředek verbálního sdělení. Nicméně, v mých projektech jako Skrol, které nerezignovaly na písňovou formu má lyrika, obzvláště pro svou existenciální tenzi svůj nezpochybnitelný význam.

HH: Co nejvíce postrádáš v současném umění ? Dle mého názoru mu chybí hlubší rozměr.

VH: Většina současné produkce, která se vidí být jakousi intelektuální uměleckou elitou mne nudí a současně irituje svým formalismem, bezobsažností a primárním kalkulem. Tichý souhlas ke ztrátě obsahu, strach z autenticity a obava z odhalení vlastní emocionality, je výsledkem chápání těchto atributů coby projevu vlastní slabosti. Být nad věcí ovšem v umění znamená být impotentní, proto je bezpohlavní eklekticismus jeho hlavním výsledkem. Tvůrčí universalismus je neznámá kategorie, důležité je nic nesdělovat a být přísně artistní. Považuji to jako jeden z logických výsledků despiritualizace společnosti.

HH: Proces umělecké tvorby je pro mne posvátná věc; připravuješ se nějak psychicky, fyzicky, emocionálně a duchovně před tvorbou či vystoupením ?

VH: Jsem zvyklý pracovat nárazově i plánovaně, nicméně ve většině případů se jedná o výsledek uvnitř probíhajícího, téměř autonomního, tedy víceméně svým vlastním životem si žijícího procesu, který přirozeně vyústí v získání konkrétní představy a koncepce, tedy zhmotnění jakési otázky, na níž pak odpovídám vlastní tvůrčí prací. Často je prvním impulsem jednotlivý nápad, ale takový potom paradoxně v duchu rozpracovávám o to déle, někdy i roky. Asi tě tedy zklamu, ale nějakou speciální přípravu nikdy neprovádím a s výjimkou plánované práce, kde je již jasno co bude následovat, jsem zcela závislý na vnitřním impulsu. Co se týče přípravy na vystoupení, ta závisí na charakteru projektu. Vystupuji-li s projektem, který pracuje s dynamikou, vyžaduje to výraznější předchozí koncentraci, navíc industriální publikum je obvykle hlučné, uvyklé kontinuálnímu přísunu zvuku a mám tedy v takovém případě i větší obavy o vyznění koncertu. Pokud jsou posluchači hluční i v tichých pasážích, ztrácí pro mne vystoupení smysl a otráveně hledím vstříc k jeho konci, i když jsem si určité mechanismy proti rozptylování vybudoval. Z tohoto důvodu mnohem raději vystupuji s projekty jako jsou Skrol, kdy je mi charakterem hudby umožněno si koncert prožít, nikoli se svými sólovými věcmi.

HH: Tvoje hudba je nejen zvukovým vjemem, ale také vizuálně imaginativní. Jsou nějací umělci či umělecká díla, která inspirovala tvé skladby? Malíři, skladatelé, sochaři, filmaři, atd.....

VH: O inspiracích bych mohl mluvit velmi dlouho, omezím se tedy jen na ty umělce, kteří mne oslovili natolik, že bych si býval přál vytvořit něco podobného. V hudbě jsem byl vždy přitahován duchovní silou v bolestné realitě dosud u nás zdaleka nedoceněného českého skladatele Miloslava Kabeláče, blízkými setkáními kosmu a detailu či spirituálního a fyzického György Ligetiho, matematickým řádem v chaosu Iannise Xenakise, stejně jako ostrým řezem, do kostní dřeně pronikajícího existencialismu raných Swans, Scelsiho schopností vidět a pohybovat se v mikrokosmu či oduševnělým, organickým industrialismem SPK. Z jiných oblastí umění, které nějakým způsobem ovlivnily mé vize nemohu nezmínit fascinaci metafyzickou transformací bolesti v díle českého malíře Mikuláše Medka či v literatuře např. přesvědčivost imaginárních světů Jorge Luise Borghese. Ovšem zdaleka největší inspirací pro zásadní filozofii mé práce je pro mne spisovatel Graham Greene, jakýsi Dostojevskij 20.století a jeho „spása zatracených“, dá-li se jedním slovním spojením charakterizovat jeho princip pohledu do hlubin lidského nitra.

HH: Jakou roli hraje filozofie či spiritualita v tvém uměleckém vyjádření ?

VH: Myslím, že tu nejpodstanější, ať již je součastí primárního plánu nebo ne, což je mnohem častější. Vkrádá se tam podvědomě či instinktivně jako základní permanentní otázka. Tajemství duchovních dimenzí a spirituální transformace je pro mne nejspíše tématem č.1.

HH: Tvá živá vystoupení jsou obyčejně referována jako frightening and unsettling by some; je to z tvé strany záměr nebo si myslíš, že se jedná o odraz neschopnosti či neochoty současného posluchače zabývat se hlubokými a k přemýšlení provokujícími pocity, které tvá hudba vyjadřuje ?

VH: Odpovědí je bezpochyby to druhé vysvětlení. Osobně doufám, že dělám hudbu jako autentický sken sebe sama, vyjadřuji svůj vnitřní boj, nerovnováhu, pochyby, sny, obavy, zlost a to všechno bez jakéhokoli úmyslu prvoplánově provokovat. Společnost je nemocná. Pěstuje patologicky slepotu, obávajíc se paradoxně více ztráty iluzí a komfortu, než vlastního úpadku. Definitivně ztrácí schopnost řešit problémy, produkujíc stále více a více sofistikované prostředky, umožňující ignorování reality její náhradou za realitu virtuální. Je to cílená intoxikace, respondent posléze vydá zcela zbytečnou energii či ukojí své emoce způsobem, který jde zcela mimo problém a tím v globálním měřítku umožní široce aplikovatelnou manipulaci, domnívaje se mylně, že své již udělal. V umění se to zcela logicky odráží – jakkoli jde o projev naprostého nepochopení - je snandnější a příjemnější obvinit umělce z cynismu, agresivity či špatného úmyslu, lacině se přitom ohánějíce řečmi o pozitivitě, než čelit nepříjemnému sdělení, které nahlíží reálný stav věcí. Samozřejmě, že mým přáním je podílet se alespoň nějak na demontáži teto trapné fasády. Pokud pomineme důvody dané osobním vkusem posluchače a budeme mluvit pouze o nepřijetí myšlenky jako takové, plně chápu, že někdo není schopen pracovat s vyvolanými pocity, které mohou vyústit v jeho osobní znejistění, obavy a diskomfort. Avšak právě proto mne naplňuje v tomto smyslu větší beznadějí optimismus, než zoufalství.

HH: “GRAUE PASSION“ představuje pro mne z dlouhé řady tvých alb nejsilnější zážitek, skutečný mistrovský kus. Pokud vím, několikrát jsi ho přepracovával a trvalo ti několik let, než se podařilo vytvořit jeho podobu, se kterou bys byl spokojen. Pokud album posloucháš dnes, jsi i nadále spokojen nebo bys ho chtěl někdy znovu předělat ?

VH: Trvalo to 7 let, i když jsem k tématu nevracel často, nicméně byla to má noční můra. Možná nebude nezjímavé říci, že konečná podoba byla výsledkem vteřinového spontánního impulzu a stačila mi k ní posléze jediná noc. Už jenom proto bych se již nikdy ke skladbě nevracel, ta iluminace měla v sobě cosi mimo mne. Tím se pro mne album stalo nedoknutelným, ať si dnes myslím cokoli.

HH: Jsi skladatel, který se snaží objevovat nové cesty. Cítíš, že je tvá hudba chápána resp. přijímána nebo jde nějak tak „kolem hlav“ většiny lidí ?

VH: Zcela otevřeně, myslím si, že drtivá většina lidí jí prostě vypíná, čili jak říkáš, jde kolem hlav lidí či spíše standardní je rekace „sorry, ale to je na mě moc“. Jsem si vědom toho, že tenhle druh hudby nemůže stát jinde, než na okraji společnosti. Je to přirozené a s tímto faktem jsem zcela smířen. Na druhé straně – u těch, kteří jsou schopni poslechu - je pro mne potěšující skutečnost, že nevyvolává indiferentní reakce. Jak napsal jeden český recenzent, mojí hudbu lidé buď milují nebo nenávidí a vždy s více či méně sofistikovanými důvody pro jedno či druhé. I kdybych ty důvody nikdy neslyšel, myslím, že bych je docela dobře znal.

HH: Při poslechu tvé hudby mám dojem, že jde mimo dosah dílčích politických, sociálních či náboženských dogmat, je transcendenci tvých osobních zkušeností a prožitků do duchovní roviny, jakýmsi očistcem. Je to tak ?

VH: Tak to je naprosto přesné. Nemohl bych to říci lépe. HH: Tvoje jméno je spojeno s projekty Skrol, Luminar Ax či Aghiatrias a dalšími. Dáváš přednost kooperacím s jinými tvůrčími individualitami nebo tě více naplňuje sólová tvorba ?

VH: Moje investice do společných projektů vždy přesahovala příspěvek ostatních participantů a drtivá většina této produkce je postavena na mých sólových pracích, nicméně vždy jsem se snažil vybírat si takové spolupracovníky, kteří byli pro mne inspirativní a jejichž prostřednictvím se rozšířil výrazový potenciál natolik, že projekt mohl stát sám o sobě jako specifická jednotka. To se myslím podařilo v rámci projektů Skrol a Zygote díky zpěvačce Martině Sanollové a lyrice Toma Saivona či Luminar Ax díky zpěvačce a textařce Dove Hermosa, mnohem méně pak u Aghiatrias. Tento projekt jsem po několika letech zrušil, protože jeho akční potenciál byl v podstatě totožný s mými sólovými pracemi, které nemělo smysl zdvojovat. V případě koncertů preferuji společné projekty před sólovými. Nejvíce prožívám či jsem prožíval vystoupení Skrol a Zygote. Pokaždé v nich vznikalo jakési nové, unikátní spojení, jako bys v metaforickém slova smyslu stavěla vždy novou budovu, která vyrůstá do prostoru, transcendovaném tvým partnerem na jevišti. Pokud takové působení je vzájemné, je intenzita tvého vlastního prožitku nenahraditelná.

HH: V současnosti, kdy je stále více obtížné najít umělecké počiny, které by trochu zatřásly naším strnulým náměsíčným stavem bytí je tvoje práce je očividnou výjimkou z této jednotvárnosti. Nacházíš ty sám v něm něco, co by stálo za povšimnutí a co by tě inspirovalo ?

VH: Momentálně si nevzpomenu na nic, co by mne natolik oslovilo, ale možná je to jen důsledek neznalosti. Nepochybuji o tom, že takové umění existuje, v současné době je však těžké se k němu dostat, a to paradoxně i přes dokonalou informační síť. Problém je v tom, že jsme i díky dokonalým technologiím zavaleni takovou lavinou průměrností, že najít v tom smetišti nějakou cennou věc vyžaduje neúměrnou dávku úsilí.

HH: Považuješ se za religiózního ?

VH: Jsem věřící, nikoli religiózní, nejsem plně v souladu s institucionálními náboženskými strukturami. Považuji spiritualitu za něco ryze osobního. Nerad o tomto tématu mluvím, mnohem raději o tom skládám hudbu (úsměv), jak je možné vyčíst už z názvů některých skladeb či alb. Občas se musím smát, když čtu některé recenze, definující mou produkci jako ďábelskou či skrytě ďábelskou. To je přesně ten případ povrchního výkladu hudby jako komplexu souvisejících symbolů s předem určeným významem a jejich uzavření do schránek s limitovaným a kategorizovaným obsahem. To je směšné.

HH: Vladimíre, děkuji ti za otevřený rozhovor. Mohu tě požádat, zda bys ho neuzavřel nějakou svou myšlenkou dle vlastního výběru ?

VH: Naopak, já děkuji tobě za nevšední otázky, Claudie. Pokud si mohu vybrat, asi bych náš rozhovor ukončil něčím, co patří k jeho ústřednímu tématu a co mne neustále - do jisté míry příjemně - pronásleduje : Hudební skladba, ať už jednoduchá nebo sofistikovaná, musí v sobě obsahovat moment, kdy se její prameny spojí v jeden proud, v jakousi extatickou erupci, která nás transportuje nad sebe sama. Pouze přítomnost tohoto okamřiku dává hudbě smysl a ospravedlňuje její existenci.

Clavdía Admiron / Heathen Harvest

UNDERLYING SCAPES & MARKÉTA, THE DAUGHTER OF LAZAR
Ars Benevola Mater/Integrated Music Records, 2010