VLADIMÍR HIRSCH / ROZHOVOR PRO HEATHEN HARVEST (výběr)
Clavdia Admiron, 2012



Český zvukový alchymista Vladimír Hirsch skládá a experimentuje s moderní klasickou, dark ambientní a industriální hudbou po více než dvě desetiletí. Užívaje elektroakustickou a digitální techniku je schopen vytvářet fascinující podoby zvukových krajin. Skrze až posvátný svazek tvůrčích pramenů se složitými tvary a dimenzemi jeho „INTEGROVANÉ HUDBY“ se nám objevuje sama podstata jeho životních postojů.

HH: Vladimíre, jaké to bylo vyrůstat v politicky zmítané zemi jako bylo Československo a jak se to projevilo v tvé hudbě ?

VH: Vyrůstal jsem v rodině, která byla nesla důsledky subjektu, označeného coby nepřátelského režimu. Můj otec byl vězněn v komunistickém koncentráku, protože se jako právník odmítl podílet na zločinném soudním systému a byl proto odsouzen na základě smyšleného obvinění z protistátní činnosti. Samozřejmě, že mé životní peripetie s daným faktem úzce souvisely a vydaly by na sborník příběhů, plných bizarní sociopatologie. Každodenní život byl natolik poměry ovlivněn, že by bylo velmi těžké, aby se tento stav nepromítl alespoň v některých bodech i do formování mých uměleckých cílů a postojů. Všechny "podezřelé" kulturní činnosti byly po dlouhou dobu buď zakázány nebo pod ostrým dohledem natolik, že jsem absolutně neměl chuť se jakkoli prezentovat. Cítil jsem se natolik vnitřně izolován, že jsem skládal hudbu pouze do šuplíku. Až v osmdesátých letech, v době postupné tiché agonie komunistického režimu se mi podařilo nalézt spřízněné duše, se kterými jsem posléze založil post-punkovou kapelu, která však až v roce 1987 vystoupila poprvé na veřejnosti. Jakkoli nebylo lehké žít v Orwellovském státě, posloužil jako nenahraditelná zkušenost s mechanismy lidského úpadku, a byl tedy nepochybně, i když nechtěně inspirativní. Pokud se však jeho dílčí projevy odrazily někde v mé hudbě, považuji je za povrchní úkrok z mé základní koncepce. Nikdy jsem nebyl skladatelem protestsongů, vždy jsem se zaměřoval na více či méně obecná existenciální témata, která považuji za jediná hodná pozornosti. Díky oné zkušenosti nám bylo umožněno porozumět, že jsme žili v individuálně méně snesitelném a otevřeně ke svobodomyslnějšímu jedinci nepřátelském systému, avšak ona nová realita znovupřijetí atributů tzv.západní civilizace ukázala, že se jedná pouze o změnu v taktice a strategii vedení stáda, tedy o pochopení, že manipulace se subjektem je možná, ba i snadněji aplikovatelná bez omezení jeho základních svobod. Stačilo je jen tiše nahradit jejich hologramy. Vzhledem k ruinám přirozené hierarchie hodnot, které byly výsledkem předchozího systému nedala inkorporace praktického materialismu příliš práce. Výsledkem tohoto procesu je ztráta ducha a tedy i ztráta schopnosti ho rozpoznat. Je to proces bezbolestný, takže mnoho recipientů nepociťuje žádné nedostatky. Tato forma ovládnutí společnosti se proto zdá být mnohem nebezpečnější pro relativně skrytou povahu a pohodlné přijetí tohoto status quo recipientem. Mám ostatně vůbec pocit, že vývoj politických systémů za několik staletí tzv.technické revoluce spočívá pouze v míře propracovanosti a sofistikovanosti nabízených falešných iluzí.
Tato skličující skutečnost je jedním z vlivů, které lze najít v mé hudební práci ve formě polemiky nad tradičními šablonami porozumění typu "pozitivní" versus "negativní", "krásné" versus "ošklivé", atd.

HH: Tvá hudba obsahuje cosi znepokojujícího až děsivého, jakoby v ní přebývalo cosi z jiného, neznámého světa. Myslíš si, že je možné, aby evokovala přítomnost něčeho nadpozemského ?

VH: "Jiné světy" nepředstavují nic jiného, než přirozenou touhu po poznání naší matrice. Na druhou stranu, člověk je tím více pohlcován sžíravým pocitem nemožnosti jeho skutečného dosažení. Nicméně, neexistuje pro tento účel žádná jiná cesta, než abychom se pokusili nějak transformovat naši fyzickou realitu. Tento proces nemůže probíhat bez boje a bolesti, ať už tiché, skryté nebo do očí bijící. Věřím tomu, že hudba může být jazykem autentické deskripce i prostředníkem tohoto transubstanciačního aktu. To může být i důvodem, proč lze pocítit i jistou fyzickou odezvu či přímo či „zfyzičtění“ jejího účinku. Chápu, že tato konfrontace může být i děsící, ale v onom přechodném "hyperstavu" vlastní existence uprostřed vytváření hudby necítím žádnou hrůzu nebo radost, žádnou pozitivní nebo negativní konotaci, jen nějaký druh probuzení a osvobození jejich překonáním. Jakkoli to chápu, vždycky jsem vždy tak trochu překvapen reakcemi některými posluchačů, kteří mou hudbu chápou jako dramatickou nadsázku, neb sám to cítím jako přirozenou součást existence. Neprožíváme snad dramata ? Pokud nejsme cyniky, nihilisty, stoiky či ignoranty, nepochybně ano.

HH: Co podstatného by sis přál, aby z tvé hudby proniklo k posluchači a jaký celkový účinek by měla mít ? Jaké představy by měla evokovat ?

Výborná otázka. Díky za ní, nikdy jsem jí nedostal. Rád bych, aby posluchač unikl z pout racionality do jiného rozměru. Chtěl bych, aby se před ním otevřel prostor. Hudba je schopna odhalit hlubší realitu v kontrastu s fenomenologickým světem. Jednoduše řečeno, rád bych, aby se otevřely dveře jeho podvědomí a aby vstoupil do terénu, který by mu přinesl cosi jako poznání. Hudba je silnější než její tvůrce, řekne vždy více, než zamýšlel, i kdyby jí neřekl nic. Řekne i to, co by o sobě nerad odhalil. Lhát v hudbě můžeš, ale vždycky se to provalí. Ne každému, ale je to tam. Také proto jsem často fascinován hudebními recenzenty. Opravdu nevím, co je na mé hudbě ďábelského či bombastického, žiju v ní své osobní a vyjadřuji je tak, jak se mi zcela subjektivně, avšak skutečně jeví. Nepotřebuji ani dělat, ani poslouchat vatu do uší, domácí či artistní kutilství nebo lobotomické výplachy mozku. Pro mě je hudba cesta k vlastní očistě a ta může být pociťována i jako intenzivní násilná akce či povodeň. Třeba do sebe zahleděná, ale od posluchače očekávám podobné úsilí k jejímu zpracování, jaké vydávám já k jejímu vytváření.

HH: Zlověstné, přesto současně povznášející a krásné - jsou to dvě tváře jednoho fenomenu nebo se jedná o dvě, proti sobě působící síly ?

VH: Přítomnost vnitřního sváru je přirozeným atributem naší existence, ať si ho přiznáme či nikoli. Jsem jím pojmut a slouží mi jako hlavní tvůrčí zdroj. Proto také způsob mého hudebního výjádření má převážně konfrontační charakter. Uvědomuji si, že mnoho mých skladeb má abrazivní či fyzickou povahu a kontemplativně spirituální současně. Je to přirozená dualita, vycházející ze stejného zdroje. Duch a hmota žijí spolu a jsou součástí jednoho celku, jen my v nich nalezli protipóly, jakkoli nejdou oddělit. Máme ty antagonismy v sobě zakódovány a já se snažím procesem tvorby dotknout se toho, co oba světy smiřuje, respektive ukazuje jejich skutečný vztah. Hudba je ta cesta, která je schopna přiblížit nás k tomuto průsečíku.

HH: Jakkoli hodně z tvé hudby neobsahuje žádné texty, zůstává velmi hluboká. Co je dle tvého soudu důvodem ?

VH: Hudba v zásadě slova nepotřebuje, verbalizace naopak snižuje její výrazový a akční potenciál. Slova mohou uvést v omyl, zastínit a změlčit hudební záměr. Pokud používám vokály, fungují více jako hudební nástroj, než coby prostředek verbálního sdělení. Nicméně, v mých projektech jako Skrol, které nerezignovaly na písňovou formu má lyrika, obzvláště pro svou existenciální tenzi svůj nezpochybnitelný význam.

HH: Co nejvíce postrádáš v současném umění ? Dle mého názoru mu chybí hlubší rozměr.

VH: Většina současné produkce, která se vidí být jakousi intelektuální uměleckou elitou mne nudí a současně irituje svým formalismem, bezobsažností a primárním kalkulem. Tichý souhlas ke ztrátě obsahu, strach z autenticity a obava z odhalení vlastní emocionality, je výsledkem chápání těchto atributů coby projevu vlastní slabosti. Být nad věcí ovšem v umění znamená být impotentní, proto je bezpohlavní eklekticismus jeho hlavním výsledkem. Tvůrčí universalismus je neznámá kategorie, důležité je nic nesdělovat a být přísně artistní. Považuji to jako jeden z logických výsledků despiritualizace společnosti.

HH: Proces umělecké tvorby je pro mne posvátná věc; připravuješ se nějak psychicky, fyzicky, emocionálně a duchovně před tvorbou či vystoupením ?

VH: Jsem zvyklý pracovat nárazově i plánovaně, nicméně ve většině případů se jedná o výsledek uvnitř probíhajícího, téměř autonomního, tedy víceméně svým vlastním životem si žijícího procesu, který přirozeně vyústí v získání konkrétní představy a koncepce, tedy zhmotnění jakési otázky, na níž pak odpovídám vlastní tvůrčí prací. Často je prvním impulsem jednotlivý nápad, ale takový potom paradoxně v duchu rozpracovávám o to déle, někdy i roky. Asi tě tedy zklamu, ale nějakou speciální přípravu nikdy neprovádím a s výjimkou plánované práce, kde je již jasno co bude následovat, jsem zcela závislý na vnitřním impulsu. Co se týče přípravy na vystoupení, ta závisí na charakteru projektu. Vystupuji-li s projektem, který pracuje s dynamikou, vyžaduje to výraznější předchozí koncentraci, navíc industriální publikum je obvykle hlučné, uvyklé kontinuálnímu přísunu zvuku a mám tedy v takovém případě i větší obavy o vyznění koncertu. Pokud jsou posluchači hluční i v tichých pasážích, ztrácí pro mne vystoupení smysl a otráveně hledím vstříc k jeho konci, i když jsem si určité mechanismy proti rozptylování vybudoval. Z tohoto důvodu mnohem raději vystupuji s projekty jako jsou Skrol, kdy je mi charakterem hudby umožněno si koncert prožít, nikoli se svými sólovými věcmi.

HH: Tvoje hudba je nejen zvukovým vjemem, ale také vizuálně imaginativní. Jsou nějací umělci či umělecká díla, která inspirovala tvé skladby? Malíři, skladatelé, sochaři, filmaři, atd.....

VH: O inspiracích bych mohl mluvit velmi dlouho, omezím se tedy jen na ty umělce, kteří mne oslovili natolik, že bych si býval přál vytvořit něco podobného. V hudbě jsem byl vždy přitahován duchovní silou v bolestné realitě dosud u nás zdaleka nedoceněného českého skladatele Miloslava Kabeláče, blízkými setkáními kosmu a detailu či spirituálního a fyzického György Ligetiho, matematickým řádem v chaosu Iannise Xenakise, stejně jako ostrým řezem, do kostní dřeně pronikajícího existencialismu raných Swans, Scelsiho schopností vidět a pohybovat se v mikrokosmu či oduševnělým, organickým industrialismem SPK. Z jiných oblastí umění, které nějakým způsobem ovlivnily mé vize nemohu nezmínit fascinaci metafyzickou transformací bolesti v díle českého malíře Mikuláše Medka či v literatuře např. přesvědčivost imaginárních světů Jorge Luise Borghese. Ovšem zdaleka největší inspirací pro zásadní filozofii mé práce je pro mne spisovatel Graham Greene, jakýsi Dostojevskij 20.století a jeho „spása zatracených“, dá-li se jedním slovním spojením charakterizovat jeho princip pohledu do hlubin lidského nitra.

HH: Jakou roli hraje filozofie či spiritualita v tvém uměleckém vyjádření ?

VH: Myslím, že tu nejpodstanější, ať již je součastí primárního plánu nebo ne, což je mnohem častější. Vkrádá se tam podvědomě či instinktivně jako základní permanentní otázka. Tajemství duchovních dimenzí a spirituální transformace je pro mne nejspíše tématem č.1.

HH: Tvá živá vystoupení jsou obyčejně referována jako frightening and unsettling by some; je to z tvé strany záměr nebo si myslíš, že se jedná o odraz neschopnosti či neochoty současného posluchače zabývat se hlubokými a k přemýšlení provokujícími pocity, které tvá hudba vyjadřuje ?

VH: Odpovědí je bezpochyby to druhé vysvětlení. Osobně doufám, že dělám hudbu jako autentický sken sebe sama, vyjadřuji svůj vnitřní boj, nerovnováhu, pochyby, sny, obavy, zlost a to všechno bez jakéhokoli úmyslu prvoplánově provokovat. Společnost je nemocná. Pěstuje patologicky slepotu, obávajíc se paradoxně více ztráty iluzí a komfortu, než vlastního úpadku. Definitivně ztrácí schopnost řešit problémy, produkujíc stále více a více sofistikované prostředky, umožňující ignorování reality její náhradou za realitu virtuální. Je to cílená intoxikace, respondent posléze vydá zcela zbytečnou energii či ukojí své emoce způsobem, který jde zcela mimo problém a tím v globálním měřítku umožní široce aplikovatelnou manipulaci, domnívaje se mylně, že své již udělal. V umění se to zcela logicky odráží – jakkoli jde o projev naprostého nepochopení - je snandnější a příjemnější obvinit umělce z cynismu, agresivity či špatného úmyslu, lacině se přitom ohánějíce řečmi o pozitivitě, než čelit nepříjemnému sdělení, které nahlíží reálný stav věcí. Samozřejmě, že mým přáním je podílet se alespoň nějak na demontáži teto trapné fasády. Pokud pomineme důvody dané osobním vkusem posluchače a budeme mluvit pouze o nepřijetí myšlenky jako takové, plně chápu, že někdo není schopen pracovat s vyvolanými pocity, které mohou vyústit v jeho osobní znejistění, obavy a diskomfort. Avšak právě proto mne naplňuje v tomto smyslu větší beznadějí optimismus, než zoufalství.

HH: “GRAUE PASSION“ představuje pro mne z dlouhé řady tvých alb nejsilnější zážitek, skutečný mistrovský kus. Pokud vím, několikrát jsi ho přepracovával a trvalo ti několik let, než se podařilo vytvořit jeho podobu, se kterou bys byl spokojen. Pokud album posloucháš dnes, jsi i nadále spokojen nebo bys ho chtěl někdy znovu předělat ?

VH: Trvalo to 7 let, i když jsem k tématu nevracel často, nicméně byla to má noční můra. Možná nebude nezjímavé říci, že konečná podoba byla výsledkem vteřinového spontánního impulzu a stačila mi k ní posléze jediná noc. Už jenom proto bych se již nikdy ke skladbě nevracel, ta iluminace měla v sobě cosi mimo mne. Tím se pro mne album stalo nedoknutelným, ať si dnes myslím cokoli.

HH: Jsi skladatel, který se snaží objevovat nové cesty. Cítíš, že je tvá hudba chápána resp. přijímána nebo jde nějak tak „kolem hlav“ většiny lidí ?

VH: Zcela otevřeně, myslím si, že drtivá většina lidí jí prostě vypíná, čili jak říkáš, jde kolem hlav lidí či spíše standardní je rekace „sorry, ale to je na mě moc“. Jsem si vědom toho, že tenhle druh hudby nemůže stát jinde, než na okraji společnosti. Je to přirozené a s tímto faktem jsem zcela smířen. Na druhé straně – u těch, kteří jsou schopni poslechu - je pro mne potěšující skutečnost, že nevyvolává indiferentní reakce. Jak napsal jeden český recenzent, mojí hudbu lidé buď milují nebo nenávidí a vždy s více či méně sofistikovanými důvody pro jedno či druhé. I kdybych ty důvody nikdy neslyšel, myslím, že bych je docela dobře znal.

HH: Při poslechu tvé hudby mám dojem, že jde mimo dosah dílčích politických, sociálních či náboženských dogmat, je transcendenci tvých osobních zkušeností a prožitků do duchovní roviny, jakýmsi očistcem. Je to tak ?

VH: Tak to je naprosto přesné. Nemohl bych to říci lépe. HH: Tvoje jméno je spojeno s projekty Skrol, Luminar Ax či Aghiatrias a dalšími. Dáváš přednost kooperacím s jinými tvůrčími individualitami nebo tě více naplňuje sólová tvorba ?

VH: Moje investice do společných projektů vždy přesahovala příspěvek ostatních participantů a drtivá většina této produkce je postavena na mých sólových pracích, nicméně vždy jsem se snažil vybírat si takové spolupracovníky, kteří byli pro mne inspirativní a jejichž prostřednictvím se rozšířil výrazový potenciál natolik, že projekt mohl stát sám o sobě jako specifická jednotka. To se myslím podařilo v rámci projektů Skrol a Zygote díky zpěvačce Martině Sanollové a lyrice Toma Saivona či Luminar Ax díky zpěvačce a textařce Dove Hermosa, mnohem méně pak u Aghiatrias. Tento projekt jsem po několika letech zrušil, protože jeho akční potenciál byl v podstatě totožný s mými sólovými pracemi, které nemělo smysl zdvojovat. V případě koncertů preferuji společné projekty před sólovými. Nejvíce prožívám či jsem prožíval vystoupení Skrol a Zygote. Pokaždé v nich vznikalo jakési nové, unikátní spojení, jako bys v metaforickém slova smyslu stavěla vždy novou budovu, která vyrůstá do prostoru, transcendovaném tvým partnerem na jevišti. Pokud takové působení je vzájemné, je intenzita tvého vlastního prožitku nenahraditelná.

HH: V současnosti, kdy je stále více obtížné najít umělecké počiny, které by trochu zatřásly naším strnulým náměsíčným stavem bytí je tvoje práce je očividnou výjimkou z této jednotvárnosti. Nacházíš ty sám v něm něco, co by stálo za povšimnutí a co by tě inspirovalo ?

VH: Momentálně si nevzpomenu na nic, co by mne natolik oslovilo, ale možná je to jen důsledek neznalosti. Nepochybuji o tom, že takové umění existuje, v současné době je však těžké se k němu dostat, a to paradoxně i přes dokonalou informační síť. Problém je v tom, že jsme i díky dokonalým technologiím zavaleni takovou lavinou průměrností, že najít v tom smetišti nějakou cennou věc vyžaduje neúměrnou dávku úsilí.

HH: Považuješ se za religiózního ?

VH: Jsem věřící, nikoli religiózní, nejsem plně v souladu s institucionálními náboženskými strukturami. Považuji spiritualitu za něco ryze osobního. Nerad o tomto tématu mluvím, mnohem raději o tom skládám hudbu (úsměv), jak je možné vyčíst už z názvů některých skladeb či alb. Občas se musím smát, když čtu některé recenze, definující mou produkci jako ďábelskou či skrytě ďábelskou. To je přesně ten případ povrchního výkladu hudby jako komplexu souvisejících symbolů s předem určeným významem a jejich uzavření do schránek s limitovaným a kategorizovaným obsahem. To je směšné.

HH: Vladimíre, děkuji ti za otevřený rozhovor. Mohu tě požádat, zda bys ho neuzavřel nějakou svou myšlenkou dle vlastního výběru ?

VH: Naopak, já děkuji tobě za nevšední otázky, Claudie. Pokud si mohu vybrat, asi bych náš rozhovor ukončil něčím, co patří k jeho ústřednímu tématu a co mne neustále - do jisté míry příjemně - pronásleduje : Hudební skladba, ať už jednoduchá nebo sofistikovaná, musí v sobě obsahovat moment, kdy se její prameny spojí v jeden proud, v jakousi extatickou erupci, která nás transportuje nad sebe sama. Pouze přítomnost tohoto okamřiku dává hudbě smysl a ospravedlňuje její existenci.

Clavdía Admiron / Heathen Harvest



UNDERLYING SCAPES & MARKÉTA, THE DAUGHTER OF LAZAR
Ars Benevola Mater/Integrated Music Records, 2010



Zatímco v Underlying Scapes, revidované podobě alba De Regionibus Liminis z roku 2003, autor pokračuje ve svém industriálně-minimalisticky expresionistickém průzkumu a fascinaci symbolickými zvukovými kódy ambientu, Markéta operuje na širší ploše, dané epickou koncepcí a vizuálně-hudební rovinou experimentu. Album, skládající se z více jak čtyřiceti krátkometrážních skladeb, bylo původně soundtrackem, vytvořeným pro divadelní hru, inspirovanou středověkým příběhem novely Vladislava Vančury v režii Pavla Ondrucha. V souvislostech, daných předlohou, přistupuje Hirsch k tématu s výraznou přísností a perfekcionismem, prolínaje ledově apokalyptický industriální ambient s pulzy symfonického romantismu a dodekafonie. Bizarní lyrismus, neuralgie a neklid (v jakémsi mefistofelovském užití smyčců), evokující svou tragikou ozvěny Liszta, Ligetiho a Varèseho (funerální témata), méně pak (spíše než) Chopina či Wagnera.

Stefano Morelli, Rumore magazine, únor 2011















VLADIMÍR HIRSCH / CRYPTOSYNAXIS
DVD, Integrated Music Records, 2009



Chceme-li pochopit hluboký řez, který Hirsch provedl v transformované video verzi alba, vytvořené plodnou spolupracíi s Mariannou Ostrovskou, musíme se vrátit do doby před deseti lety. Z původní, v roce 1999 vytvořené a následně v rámci debutu projektu Aghiatrias přepracované skladby Missa armata, přejmenované na Field Mass (2000), se nám na disku vrací v podobě analytického náhledu originální podoby této „Polní“ mše. Album je více impulzivní a palčivé jak v jeho symfonizujícím aranžmá, tak v industriálních strukturách a stává se zde materiálem, stvořeným pro estetickou kontinuitu s nápaditou filmovou editací. Cryptosynaxis portrétuje přísně černobíle, ve znepokojujících, rytmizovaně se střídajících sekvencích - pohybujeme se tak od středověkých, tajemně magických témat přes obrazy industriálního světa, až k symbolům války a destrukce, provázející uplynulé století - obecný etický a duchovní úpadek. Použití tance vzývání (Butoh v Tai Matsu Byakko-Sha) ve skladbě Kyrios není náhodné, stávajíce se v dalším kontextu setrvalým voláním po „svatém muži“ - bojovníku, který by se objevil, ochoten stoicky čelit této skutečnosti. Filmová montáž vzdává hold expresionistickému rukopisu Bergmana, Murnaua, Ishii, Tsukamota či Lynche. (Rumore magazine, leden 2011)
























VLADIMÍR HIRSCH / SYMPHONY NO.4 a její živá verze GRAUE PASSION
CDs, Ars Benevola Mater, 2008/9



SYMPHONY NO.4 "Descent From The Cross": Hudba českého skladatele Vladimíra Hirsche je skutečným originálem. Nekonformní individualista, vykovavší specifickou estetickou formu, zní zcela odlišně, než cokoliv jiného. Původním povoláním lékař, praktikující téměř 20 let, se na přelomu tisíciletí začal věnovat hudbě na plný úvazek. Zatímco on sám sebe často vidí jako odnož západní klasické tradice, je více než pravděpodobné, že jeho vývoj formovalo přinejmenším stejnou měrou silné zázemí v alternativních hudebních žánrech a rocková minulost. Jeho neúprosně temnou, apokalyptickou hudbu si lze spíše představit jako instalaci v opuštěném průmyslovém komplexu, než v koncertním sále. Hirsch kombinuje živou hudbu - v jeho čtvrté symfonii jsou to orchestr, sbor a sólisté - s elektronikou a digitální technikou. Symfonie s podtitulem "Snímání z kříže," se tématicky odkazuje na stejnojmenný obraz Hanse Holbeina mladšího a Dostojevského úvahy o jeho výkladu, které lze najít v jeho románu Idiot. Skladba má šest částí, které zobrazují děj v čase mezi Kristovou smrtí a uložením do hrobu. Symfonie útočí na posluchače svou záplavou ostinát, hukotů, průmyslového lomozu a nepředvídatelných erupcí, je nesmírně evokativní a často ve svém výrazu opravdu děsivá. Není to opravdu ten typ hudby, který většina lidí bude chtít poslouchat ve tmě a o samotě. 4.symfonie má enormní sílu, kterou lze jen těžko popsat slovy a je bezpochyby závažná. Fanoušci této práce, kteří jsou ochotni přijmout rozšiření hranic percepce a mají k tomu dostatečnou výbavu, budou pravděpodobně nejen zaujati, ale též hluboce pohnuti zlověstnými a bouřlivými zvukovými světy Hirschovy hudby.

ALL MUSIC reviews
Stephen Eddins, 2010




Třetím albem z postupně vydávaného souboru sólových děl Vladimíra Hirsche je CD Symphony No.4 „Descent From The Cross“. Je tvořeno kolekcí osmi vynikajících skladeb integrované hudby, přičemž inspiraci autor nalezl ve výkladu nejznámější novozákonní látky. Vladimír Hirsch je znám jako ústřední postava dnes již legendárních formací Skrol, Aghiatrias a Zygote. Svůj koncept integrované hudby snoubící v sobě postupy ze světa moderní vážné hudby a postindustriální scény však vkládá i do své sólové tvorby, vznikající paralelně s nahrávkami zmiňovaných formací. Třetí album z postupně vydávané kolekce sólových prací nazvané Symphony No.4 „Descent From The Cross“ , jež bylo koncipováno jako skladba pro integrovaný hudební soubor, sbor a sóla, op.67 a nahráno v rozmezí let 2001-2005, je další ukázkou osobitého Hirschova skladatelského pojetí.

Jedná se opět o nahrávku tematickou, inspirací se tentokrát pro Hirsche stal Dostojevského výklad stejnojmenného obrazu Hanse Holzbeina Snímání z kříže. Nejedná se však o nic překvapivého, neboť křesťanské motivy a symbolika jsou ústředními ideovými prvky Hirschovy tvorby. Tento ethos se samozřejmě silně promítá i do této nahrávky. Na ploše bezmála padesáti minut opět uslyšíme sevřené potemnělé pasáže s výraznými ostrými vypjatými vstupy, které však více než kdy jindy ustupují jemnějším a propracovanějším plochám, v nichž autor umně pracuje s detailem (decentní rytmický úvod ve vynikající čtvrté části symfonie The Pass From Golgotha, zjemňující ženský prvek v podobě sopránu Dominiky Karčovské a mezzosopránu Martiny Sanollové) a jeho propojení klasického skladatelského postupu s ambientními drones působí snad ještě organičtěji než ve většině ostatních prací. Pakliže typickým rysem Hirschovy tvorby je důraz na dynamiku, kontrast a přes silný epický akcent i jistou neuchopitelnost, o to více překvapí v samotném závěru své symfonie. Ve skladbě Marcus VI:16 sáhl po dosud snad nejharmoničtějším a nejmelodičtějším motivu, jaký jsme z jeho dílny zatím měli možnost slyšet. Přičteme-li k tomu vynikající profesionální mastering Dušana Vozáryho a skvěle odvedenou produkci Toma Saivona, dostáváme do rukou skutečně vyzrálé a svébytné album, jež přes některé kritické ohlasy nad Hirschovou tvorbou, ční hodně vysoko nad většinou stagnující současné alternativní české hudební produkce.

Igor Nováček



GRAUE PASSION: Nová varianta Symfonie č.4 Vladimíra Hirsche je v porovnání s původní nahrávkou průzračněji traktovaná, byť nepůsobí méně drtivě. Evokuje jakoby v jiném, surovějším & zároveň uvnitřnělejším násvitu krev Golgoty & nadpozemskou průtrž Světla. Jedná se o dokonale uspořádané dílo, které syčí Kosmem i výkupnou agónií ukřižovaného Slova. Práce soundmastera Vojtěcha Haňky velice prospěla dynamické dramatičnosti i zvukové radiaci nahrávky. Jakoby Opus projasnila nejen v jeho mnohovrstvené "artikulovanosti", ale i v sálání jeho mystické dřeně. Doporučuji každému naslouchat vkleče, osobně se nemohu transcendentální ofenzívy dostatečně nasytit. Vladimírovi se podařilo zkomponovat modlitbu, plnou strmých ontologických propastí a eschatologické monumentality. Jsem sežehnut a povznesen. Žasnu a děkuji. Opus magnum. Amen.

Martin Jarolím, 2009











VLADIMÍR HIRSCH / EXORCISMS & NONTERRA
CDs, Ars Benevola Mater, listopad 2008



Vladimír Hirsch patří v současnosti mezi nejfrekventovanější jména na poli evropské postindustriální scény. Díky italskému labelu Ars Benevola Mater se k posluchači postupně dostává podstatná část bohaté Hirschovy sólové tvorby. Jednotlivé kompaktní disky kompletu vycházejí v relativně dlouhých a nepravidelných edičních intervalech – dnes se však podíváme hned na dvě alba najednou. Zatímco první z nich, Exorcisms, natočené v roce 2006, je opět tematickou prací, zpracovávající pro autora stěžejní koncept souboje dobra se zlem, o dva roky starší nahrávka Nonterra (jež je jako jediné album výhradní součástí sedmidílného CD-boxu sebraného Hirschova díla a nelze jej zakoupit samostatně) směřuje k přímočařejší skladební látce a evokuje spíše starší, rockově-industriální počátky seskupení Skrol.

Album Exorcisms s podtitulem Opus 61/II natočil Hirsch za podpory Českého integrovaného souboru a chóru jako vysoce monolitické dílo s cílem ještě více prohloubit členitost a neuchopitelnost svého vlastního konceptu integrované hudby. Slyšíme zde tak na jedné straně opět vyvážený poměr symfonických pasáží a industriálních zvuků, na straně druhé je album pro svůj bolestný ráz dosud jednou z Hirschových nejnáročnějších posluchačských záležitostí. Úvodní signifikantní zařazení těžkého hororového motivu (Confiteor) se postupně metamorfuje ve skutečný zvukový souboj jednotlivých partů (Paligenesis), a v tomto duchu se kromě několika vstřícnějších pasáží (piano v Ecce Crux, táhlé dark-ambientní plochy v Synaestheseum) album nese až do samotného závěru s dominantou mohutných martiálních úderů. Podmanivosti nahrávce přidávají tentokrát nejen charakteristické ženské vokály, ale i výraznější zařazení samplovaných recitativů.

O dva roky starší album, nazvané Nonterra, s podtitulem Opus 73 je naopak dosud zřejmě nejpřímočařejší sólovou Hirschovou prací. Přestože začíná také poměrně neprostupně, a v úvodní Ante Lucem si Hirsch skutečně jakoby jen pohrává s barvou zvuku, převážná většina alba je tvořena silně rytmizovanými útvary, opět velmi výrazně martiálního charakteru. Jakoby autor tentokrát odložil svůj koncept souboje duchovního a materiálního světa, a vrátil se k industriálněji pojatým archetypům, evokujícím rané nahrávky tria Skrol, jež vedle Hirsche tvořil i současný producent jeho nahrávek Tom Saivon a mezzosopranistka Martina Sanollová, která svým hlasovým fondem podpořila i obě zmiňovaná alba.

Igor Nováček, 8.5.2008









VLADIMÍR HIRSCH / CONCERT INDUSTRIEL POUR ORGUE
CD, Ars Benevola Mater, 2007



Jen málokterá hudební scéna je tak specifická jako ta postindustriální, pod jejíž křídla v posledních letech spadají i tělesa z oblasti neofolku, dark-ambientu či tzv. neoclassicalu. Projekty, velmi často tvořené jediným členem, si potrpí na nejrůznější tajemné či rafinované umělecké značky a pseudonymy, jejich ideová náplň je plná esoterických, z druhé strany však často i politicko-historicky kontroverzních témat. Je tedy svým způsobem paradoxem, že jedním z nejfrekventovanějších jmen na této scéně dobře etablovaného italského labelu Ars Benevola Mater, je v současnosti hudebník, který svá alba vydává výhradně pod svým občanským jménem, jeho tvorba čerpá z odkazů Igora Stravinského či Miloslava Kabeláče a je v ní výraznou měrou přítomen silný katolický étos. Ano, řeč je o Vladimíru Hirschovi, skladateli a polyinstrumentalistovi, propagátorovi tzv. integrované hudby, v níž usiluje o organické skloubení prvků vážné hudby a industriálu – společně s Tomem Saivonem pod hlavičkou skupiny Aghiatrias. Jako nesmírně činorodý umělec však napsal i velké množství sólových prací, z nichž velkou část natočil a realizoval v podobě limitovaných CDR nosičů. Od loňského podzimu se však se sólovou Hirschovou tvorbou máme možnost setkávat konečně i díky oficiálně vydaným albům, realizovaným péčí již zmiňované značky Ars Benevola Mater. Prvním z nich bylo CD s názvem Sense Geometry, druhým počinem, vycházejícím jako součást kompletu autorových prací pod názvem The Assent To Paradoxon, je Concert Industriel Pour Orgue. Jak již samotný název i podtitul „koncert pro varhany, elektronické nástroje a integrovaný hudební soubor, op.49“ napovídá, ve čtyřech rozsáhlých kompozicích napsaných v rozmezí let 1998 až 2002, se Hirsch pokusil skloubit „vážnohudební“ postupy s akcentem na klasické klávesové nástroje a industriální pulsy a hukot v poněkud jiné poloze než u nahrávek seskupení Aghiatrias, či dříve Skrol nebo Zygote. Podobně jako na Sense Geometry, zde Hirschova hudba působí o poznání smířlivěji, poměrně široký prostor tu dostávají rozlehlé symfonické pasáže až takřka dark-ambientních nálad a výrazné, často až bouřící varhanní motivy. Jsme svědky rozsáhlého epického dramatu, kde zdánlivě poklidnější a melodičtější pasáže autor prokládá nekompromisními industriálními pulsy, vyvolávajíc tak v posluchači pocity úzkosti a zmaru. Ostatně tato nekompromisnost je pro Hirsche již jakousi charakteristickou ochrannou značkou, z níž asi autor jen ztěží ustoupí. Pro mnoho posluchačů bude proto zřejmě i toto silně niterní album až příliš za hranicemi vstřícnosti a snesitelnosti, kdo však do Hirschova filosoficko-skladatelsko-interpretačního řádu pronikl, může plnými doušky vychutnávat zajímavé posuny a někdy jen málo postřehnutelné kompoziční nuance v rozsáhlém množství jeho náročných, avšak bezpochyby umělecky hodnotných nahrávek.

Igor Nováček



NEOKLASICISTA S KOVOVÝM SRDCEM



Pro zasvěcence české industriální scény je jméno skladatele a hráče na klávesové nástroje Vladimíra Hirsche synonymem pro sugestivní, temnou hudbu, originálním způsobem integrující prvky noisové, postindustriální a vážné hudby. Je vůdčí osobností projektů Skrol, Zygote a Aghiatrias, které jsou částí realizace jeho konceptu tzv. integrované hudby.

Proč jako skladatel nezůstáváš u běžného instrumentálního ansámblu klasických nástrojů a používáš počítačovou techniku?

Určitým způsobem klasické instrumentální obsazení neopouštím, ale nejsem vázán ani hráčem ani přesným zvukem nástroje. Technika mi pomáhá nacházet nové zvukové dimenze i v rámci klasické instrumentace. S výjimkou interpretace nelze zůstávat u neměnného nástrojového soundu. Historicky existují samozřejmě ohromné rozdíly ve vývoji zvuku nástrojů a orchestraci, nicméně v současnosti je klasický nástroj svými vlastními zvukovými možnostmi pro novou hudbu již vyčerpán. Jsem rád, že přišla na řadu technika, která je schopná mu otevřít další ohromné možnosti, jichž klasicky snímaný instrument nemůže dosáhnout.

Takže je to určité rozšíření světa výrazových prostředků? Kromě toho ovšem používáš i industriální zvuky....


Ano. V zásadě se ale neptám na původ zvuku. Podstatná je pro mě jeho výsledná charakteristika.

Industriální zvuk evokuje postmoderní prostředí, o tzv.klasické hudbě se zase mluví jako o řeči citu nebo o zvláštním druhu jazyka apod. Nejsou tyto zvukové světy právě v tom, co reprezentují, naprosto odlišné?


Nesouhlasím. Obé je hudebním jazykem. Přisouzení apriorních charakteristik a primárních evokací nelze přijmout, protože limity řeči jsou závislé jen a zcela na individuální schopnosti jí modulovat. Z úderů na kovovou desku lze vytvořit melodický motiv podobný smyčcům, stejně jako staccato kontrabasů může získat podobu industriálního bicího nástroje. To je ovšem jen banální technologický příklad zvukové alchymie, podstata spočívá samozřejmě ve vnitřním smyslu věci.



Tato forma mi přijde přímo šitá na míru situaci člověka žijícího v dnešní tzv. vyspělé západní společnosti....


Určitě. Nelze se vrátit k počátku, k antické čistotě, k nepochybování. Svět se změnil a není schopen onu čistotu slyšet. Člověk poznal své možnosti v hmatatelném světě a čím více je schopen jím manipulovat, tím více patří jeho materiální podobě a ignoruje jeho duchovní rozměr. To je bludný směr, ovšem též obrovské téma pro skladatele (smích). Nemohu tedy jinak, než užívat a vynalézat výrazové prostředky blízké tomuto světu, jinak bych s ním nemohl ani nesouhlasit, ani vyjádřit touhu po spiritualitě, která je jím utrácena.

V souvislosti se svou tvorbou používáš pojem tzv. integrované hudby. Mohl bys jej objasnit blíže?


Tento termín slouží k základní orientaci posluchače. Velmi zjednodušeně lze říci, že se jedná o integraci zdánlivě nesourodých materií do jednotného tvaru. Terminologie je ovšem vždy na hony vzdálena cíli práce, kterou je pro mne homogenní struktura. Prvek, nikoli sloučenina, organická jednota výrazu, sloužící základnímu cíli mé práce, a tím je ukázat duchovní rozměry světa, a to i takového, který se prohlašuje i cítí být odrazem světa materiálního. Proto odmítám pojem syntéza, toto pojmenování bylo navíc v hudbě použito způsobem, který je zdiskreditoval.

Máš na mysli třeba různé pokusy o spojování vážné hudby s rockem?


Integraci chápu jako bytostně odlišnou od podobných aplikací. To byla dobově módní aranžmá, kde šlo jen o jakýsi kabátek, zajímavou manýru. Formalistický akt. Byl to krok směrem ke zjednodušení, který nijak neposunul hudbu dál v jejím vývoji.

Co třeba rocková hudba v provedení symfonických orchestrů nebo špičkových operních zpěváků?


Tak to je už naprosto komický princip syntézy, který neslouží ani jednomu, ani druhému. Kýčovitý pokus o dodání lesku a vážnosti. Zabíjející transfuze krve nesourodé skupiny. A všěimni si, že je vždy aplikovaná na hudbu, která disponuje pouze formálním typem nápaditosti, nikoli nápaditostí vlastního sdělení. Podobně je tomu i naopak. Hvězdní tenoři interpretující díla skladatelů vážné hudby v kombinovaném aranžmá. Impozantní záře reflektorů, vodotrysky a ohňostroje. Tato snaha, prezentovaná jako přiblížení toho "vážného" širokému okruhu posluchačů je ve skutečnosti degradace, nabubřelost, průkaz nevkusu, především pak tiskárna peněz. Jsou to pokusy získat zpět slávu, která odešla za popovými hvězdami.

Na své webové stránce se hlásíš k odkazu moderních slovanských skladatelů Stravinského, Janáčka, Martinů, Kabeláče a dalších. Čím tě oslovili? Má pro tebe slovanský duch konkrétní obrysy?


Slovanský princip tkví v zemitosti, ve spojení s lidovou hudbou a tím i s původními kořeny hudby, je syrovější a mísí se v něm bez antagonismů historické vlivy křesťanství a pohanství. Slovanská hudba je proto více z masa a krve, aniž by postrádala duchovnost, která má však konkrétnější, uchopitelnější obrysy. Je plna obrazotvornosti, hraje v ní důležitou roli bezprostřednost citových a emočních projevů. Není v ní tolik akademičnosti a umělosti, vyrůstá z přirozené podstaty. Tento přístup je blízký i neslovanským skladatelům z multietnického regionu střední a východní Evropy, především Bartókovi. Podle mého názoru byla slovanská hudba první poloviny 20.století živější a přínosnější svou podstatou než západní, reprezentovaná především německou, jež byla objevnější spíše ve formalistických přístupech.

Vy jste ovšem v zemi Rammsteinu a Einstürzende Neubauten oblíbení. Čemu to přičítáš?


Mají tradiční respekt k závažnějšímu sdělení a je-li jen trochu militantní....

Jak vidíš situaci u nás ?


Nelze se srovnávat s Polskem nebo Německem, tam existuje rozměrná, prakticky institucionalizovaná scéna. U nás je výrazně menší, má tedy menší vliv, a proto se také cítí být opuštěná, nicméně je též právě proto solitérnější. Nikde v Evropě neexistuje podobné nekonformní sdružení jako české Ars Morta Universum, které se více jak deset let systematicky věnuje uměleckým subkulturám a organizuje jejich aktivity v širokém mezinárodním měřítku, aniž by bylo prosperující organizací. Entusiasmus a vytrvalost.

Jste pravidelně i v playlistech amerických rádií, např. na losangeleském KFJC jste oblíbenci známého DJ a výtvarníka, známého jako Mr.Hate. Dostáváte nějaké tantiémy?


Nedostáváme. Již jsme si na to zvykli. (smích). Po celém světě dnes platí heslo "pay to play". Jsme rádi, že se naše hudba dostává k širšímu okruhu posluchačů.

Svou hudbu prezentuješ převážně v klubovém prostředí. Myslíš, že klubové publikum je schopné vnímat určité jemné aspekty a hloubku tvojí hudby, která spíš aspiruje na hudbu vážnou ?


Nikdy jsem to tak nerozlišoval. Myslím si, že vnímavého jedince můžeš oslovit v rockovém klubu, stejně jako v prostředí tzv. vážné hudby.

Vladimír Hirsch se narodil ve znamení Raka v Benešově u Prahy. Vystudoval lékařskou fakultu. Dlouho působil v pražské post-punkové skupině Der Marabu. Po jejím rozpadu založil v roce 1995 se zpěvačkou Martinou Sanollovou a zvukovým inženýrem a Tomem Saivonem soubor Skrol a několik dalších paralelních projektů. Je autorem několika symfonických děl, suit, koncertů pro varhany a celé řady drobnějších skladeb. Pravidelně koncertuje a vydává alba v zemích západní Evropy a ve Spojených státech.

David Sajvera - Rozhovor pro časopis Reflex



VLADIMÍR HIRSCH / SENSE GEOMETRY
CD, Ars Benevola Mater, 2006



Hudební skladatel Vladimír Hirsch je znám jako člen domácích postindustriálních formací Skrol, Zygote či Aghiatrias. V těchto seskupeních se společně s Tomem Saivonem (doplněni často o zpěvačku Martinu Sanollovou) v praxi pokusili o realizaci tzv. integrované hudby, kdy ve své tvorbě organicky spojovali prvky vážné hudby a industriálu. Paralelně s činností jednotlivě fungujících formací však nesmírně pracovitý Hirsch vytváří i vlastní sólové projekty, tuto nosnou tvůrčí filosofii v sobě odrážející. Výsledkem je řada sólových nahrávek, dosud privátně realizovaných na CDR nosičích, v současnosti však postupně připravovaných k "oficiálnímu" vydání prostřednictvím agilního italského labelu Ars Benevola Mater. Prvním z nich je vynikající album Sense Geometry, jež bylo původně nahráno v roce 1998, finálním remixem pak opatřeno v průběhu letošního roku. Jeho produkce se ne náhodou ujal další člen výše zmiňovaných projektů Tom Saivon, grafickou podobu přebalu opatřil fotograf Jan Vávra. Album Sense Geometry je založeno "na hudební aplikaci fiktivní geometrické symboliky určitých mechanismů psychiky." Autor sám tuto hudební formu matematické teorie nazývá jako tzv. fraktální hudební geometrii. Užívá k tomuto účelu signálů logiky intervalů, rytmu, stavby i instrumentace. Tomu postoupil i zvukové vyznění díla, jež v převážné míře využívá hypnotizující rytmiky, kterou vyvažuje dusivě sevřenými, místy ale i impresivně uvolněnými symfonickými pasážemi. Tyto ostře vypjaté, často repetitivní motivy, ve kterých Hirsch osobitě kombinuje klasické postupy Stravinského či Kabeláče s industriálním neoklasicistním patosem v duchu švédských Sophia (v hutnějších pasážích) či "elektronickým" impresionismem Art Zoyd konce let devadesátých, jsou alfou i omegou pro vstřebání celého alba. S tímto charakteristickým Hirschovým kompozičním postupem se tak posluchač může buď úplně ztotožnit nebo zůstane tzv. "mimo hru". Ve srovnání s kolektivními pracemi formací směřujících k tzv. integrované hudbě, zde Hirschovo dílo působí o poznání smířlivěji, přesto takové Triangles (Fig. 2) či Tetragons (Fig. 2) svým nekompromisním industriálním soundem potvrzují autorovo bytostní souznění s industriálním hudebním vyjádřením. Nahlížíme-li na jeho tvorbu tímto prizmatem, je třeba jednou větou podotknout, že pakliže u takových Univers Zero se hovoří o organickém propojení rocku, jazzu a vážné hudby ve stylu Igora Stravinského, lze Vladimíra Hirsche díky jeho osobitému pojetí klasických forem a industriálu bez přehánění označit za mistra "integrované hudby". Můžeme se jen těšit na dalších šest pokračování.

Igor Nováček, Freemusic

AGHIATRIAS / ETHOS
CD, Epidemie records CZ, 2006



Zásadní formace domácí postindustriální scény přichází s dalším albem zaměřeným na ztrátu lidské spirituality v dnešním světě. Hudebně je další úspěšnou etapou v rozvíjení hudby snoubící v sobě apokalyptické symfonické prvky s industriální nekompromisností. Pražská formace Aghiatrias se postupným rozvíjením a zdokonalováním vlastního konceptu tzv. integrované hudby etablovala do pozice jednoho z nejvýraznějších fenoménů současné domácí avantgardní hudební scény. O dokonale zvládnutém propojení soudobé vážné hudby, dark ambientu a noiseově industriálních prvků přesvědčuje svým v pořadí již čtvrtým albem Ethos, vydaným opět nezávislým labelem Epidemie Records. Aghiatrias v sestavě Vladimír Hirsch (autor hudby, syntezátory, perkuse, samply, hlas) - Tom Saivon (koncepce, hlukové generátory, samply) doplněné o dílčí mezzosopránové party stálé umělecké souputnice souboru Martiny Sanollové své nové album opět pojali jako ryze tématickou záležitost, v níž (jak již samotný název napovídá) hraje klíčovou roli odmítnutí současné materialisticky orientované společnosti a vyzvednutí vytrácející se spirituality jako základu veškerého lidského bytí. I proto je samotná nahrávka jakousi hudební demonstrací odvěkého souboje dobra a zla, odehrávajícího se v jakékoli době a uvnitř každého z nás. Stejně jako všechna tři předchozí alba je Ethos albem temným, nekompromisním a takřka každým svým tónem se zařezává hluboko do posluchačových útrob. Působí stejně tak spirituálně a očistně jako zlověstně a bolestně. Základem jsou opět kaskády silných až apokalypticky vyznívajících symfonických motivů, ostrých industriálních rytmů a neklidných ruchových meziher. Složitým kompozičním vrstvením těchto ploch a poloh vzniká výsledný zvukový útvar, který lze jen těžko přirovnávat k tvorbě jiných, formálně podobně znějících hudebních projektů. Takřka stejně jako v případě Epidaemia Vanitatis z roku 2002 je album svým emocionálním nábojem směrem k posluchači "natlakováno" až k prasknutí, díky čemuž bude v souvislosti s příklonem k celkově agresivnějšímu zvuku pro mnohé působit možná až příliš nevstřícně a upjatě. Patrný posun však nastal z hlediska možné kompoziční a zvukové zaměnitelnosti nahraného materiálu. Ethos je právě z tohoto úhlu pohledu pro Aghiatrias asi nahrávkou nejpestřejší a nejbarvitější. Pokud mohou některé skladby prozrazovat výraznější orientaci ke klasičtější orchestrální kompozici (Situs Inversus či vynikající Les Coeurs du Mal upomínají Hirschovu sólovou tvorbu), jiné jsou naopak více abstraktnějšího charakteru (Strict Observance) či plné ostrých hlukových ataků (agresivně rytmická Hedonist Hymn). Velmi dobře zvládnutá je dramaturgie alba, díky níž Ethos obdivuhodným způsobem graduje. Z hlediska již delší čas proklamovaného primárního tvůrčího konceptu je pro Aghiatrias více než signifikantní předposlední skladba Le Sang des Autres, jež z hlediska emoční vypjatosti jde až na samotný práh snesitelnosti. Z výše zmíněného vyplývá, že - především na domácí hudební scéně - bude Ethos letos patřit k uměleckým počinům z kategorie výjimečných.

Igor Nováček, 02.06.2006

Na tuzemské dark ambient/industriální scéně patří jméno Vladimír Hirsch k etablovaným pojmům. Spolu se svým dlouholetým spolupracovníkem Tomem Saivonem od roku 1999 dávají život projektu AGHIATRIAS, jenž lze, dle jejich slov, charakterizovat jako extrapolaci spojení současných klasických (Hirsch) a noisových (Saivon) tendencí, které s postupem času vzájemným prorůstáním základních tezí a antitezí dovádí oba mužské členy souboru v život coby plně homogenní strukturu. Čtvrtý počin "Ethos" skutečně na první poslech působí silně konfrontujícím dojmem. Elementární konfliktnost tradičních hudebních postupů či introspektivních ambientních ploch s nekompromisní rázností industriálního lomozu však ve finále spějí k harmonické impresi. Pro nepřipraveného posluchače může "Ethos" působit poměrně inkoherentně, hlavně industriální ruchy doslova vyvolávají anarchii v epicentru meditativní, až konzervativně pojaté hudby. Místo předpokládaného kolapsu však subtilní klavírní a orchestrální tóny v konfrontaci s industriálním infernem v konečném důsledku inklinují k disharmonické rebelii. Tuto až schizofrenní korelaci můžeme implicitně chápat jako metaforu k věčnému boji světla a tmy či signifikantně řečeno materializmu a idealismu. "Ethos" nechce svou hudbou vzbuzovat konfliktní emoce, ale spíše rozprostřít filozofickou tezi o materialistickém vnímání světa a jeho nadvlády nad spirituální regresí.

Štěpán Šimek, © ABYSS Webdesign - www.webdesign.abysszine.com


AGHIATRIAS / INTERVIEW pro Epidemii Records CZ:
S Vladimírem Hirschem a Tomem Saivonem hovořil Martin Čech



AGHIATRIAS znamená svatá trojice. Proč jste se rozhodli pojmenovat Váš soubor právě takto ? Má tento název nějakou hlubší souvislost s tím co děláte ? Proč jste se rozhodli právě pro řecké jméno ?

Aghiatrias je přepis a spojení dvou řeckých slov AGÍA (svatá) a TRIAS (trojice). Kromě toho, že nám toto slovo esteticky vyhovuje, má také svůj programový význam. Ten spočívá v mystické neuchopitelnosti trojjedinosti božské postavy, což přetaveno do naší koncepce představuje práci s méně uchopitelnými kompozičními a zvukovými strukturami směrem za hranice standardního vnímání.

Aghiatrias není Vaše první aktivitou, můžete nějak ve zkratce představit projekty, které tomu předcházely ?

Základní kamenem naší spolupráce je soubor SKROL, který jsme založili spolu se zpěvačkou Martinou Sanollovou v roce 1995. SKROL pracují na reziduích rockových schemat, respektují alespoň rámcově písňovou formu, směřují ale spíše k vlastnímu pojetí moderní vážné hudby. Pokouší se dosáhnout organického sepětí s prostředím postindustriální kultury a vytvořit tak novou formu, kterou nazýváme "integrovanou hudbou". Skladby jsou převážně marciální povahy, převažuje militantní orchestrální instrumentace s dominancí emocionálně vypjatého ženského vokálu. Vůbec první spolupráce Hirsch-Saivon se však datuje již do roku 1993, kdy jsme se jako hráč a manažer setkali v dark-coreové formaci DER MARABU.

O čem AGHIATRIAS je ? Řekněte něco o koncepci a myšlence souboru.

Idea vznikla v roce 1998, projekt sám pak v roce 1999 a představuje extrapolaci neoklasicistních a noisových tendencí uvnitř SKROL. Podstatou naší práce je uchopení obou způsobů tak, aby si navzájem předaly své principiální formální atributy, a to jak na základě ostrého střetu, tak vstřícného oboustranného vnímání, které má vyústit ve sjednocení zdánlivě nesmiřitelných světů. Děje se tak prostřednictvím hudební symboliky transubstanciace forem do morfologicky čisté struktury. Tento akt reprezentuje metaforicky i filozoficky náš princip práce. Aghiatrias mají výrazně abstraktní tvář a chtějí být jakousi konfrontací reálného a sureálného světa.

Jak vlastně vzniká vaše hudba ? Jakým způsobem vymýšlíte, skládáte a natáčíte skladby ? Co Vás při komponování nejvíce ovlivňuje ?

V.H.: Úlohy a technologické postupy naší práce jsou poměrně jasně definovány. Naše alba jsou tématická, proto nejprve vzniká celková koncepce, stmelující téma. Základní témata proběhnou jakýmsi výběrovým řízením, nevhodná jsou odhozena a poté je zahájena vlastní práce. Mou úlohou je kompletní kompozice, instrumentace, obsluha nástrojů, počítačové zpracování nahrávky, Tom vyrábí hlukové struktury, ovlivňuje vnitřní strategii skladeb. Fungujeme systémem ego-alter ego. Jakmile skladbu dokončím, následuje komplexní revize a na jejím základě další a další úpravy až do konečného tvaru.

Na kontě máte zatím tři alba Field Mass, Epidaemia Vanitatis a nejnovější „Regions of Limen“, představte prosím tyto jednotlivé desky a řekněte o nich pár základních charakterizujících slov. V čem se od sebe jednotlivá alba liší ?

Album FIELD MASS má koncepci klasického útvaru mše s jejími standardními částmi. Jedná se o první pokus výraznějšího vnitřního propojení postupů v duchu teorie „integrované hudby“, než jak je tomu u SKROL, kde je vše limitováno konkrétním charakterem formy. Druhé album EPIDAEMIA VANITATIS (Epidemie marnosti) pokračuje v tomto trendu, na rozdíl od předchozího alba je však struktura látky bohatší a kompaktnější, prostor skladeb je prohlouben a rozšířen a deska má zjitřenější emocionální náboj. Základním motivem alba jsou principy prorůstání antropocentristického materialismu společnosti, způsoby a důsledky její manipulace. Třetí album REGIONS OF LIMEN je aplikací části mého sólového alba "De regionibus liminis" v jakési "aghiatrizované" formě. Jedná se o rozsáhlé dark-noise-ambientní album, věnované tématu podprahového smyslového vnímání a jeho fiktivní hudební aplikaci. Snažíme se zde o čistotu vyjadřovacích prostředků ve snaze zdůraznit úlohu primárně potlačovaného a ignorovaného duchovního rozměru našeho světa, přičemž klademe důraz na roli prahových "struktur" našeho vnímání.

Určitě již pracujete na nějakých budoucích počinech, s čím tedy přijdou AGHIATRIAS v budoucnu ?

V současnosti vzniká další titul s názevem ETHOS. Je opět rozsáhlejší metráže, ale agresivnějšího pojetí, než tomu bylo u Regions Of Limen. Není to změna stylu, charakter alba je přímo úměrný jeho tématice, kterou lze silnými slovy definovat jako zhnusení z globálního borcení hodnot. Předpřipravena je však i podstatná část materiálu na další dvě plánované věci, SOLA SCRIPTUM a ASSENT TO PARADOXON.

Za dobu Vašeho účinkování ve SKROL a AGHIATRIAS máte také spoustu zajímavých koncertních zážitků, koncerty ve střední a západní Evropě, britské turné, americké turné… prozraďte čtenářům tohoto rozhovoru nějaké veselé, drsné či bizarní zážitky z vašeho koncertování.

Jistě, takových nebylo zrovna málo. Pro nezvyklejší ladění naší hudby je logické, že je na sebe váže. Tebou zmiňovaná bizarnost je dána především typem návštěvníků našich koncertů a prostředími, ve kterých jsme „nuceni“ hrát. Alespoň tedy dva zážitky za všechny. V rámci evropského turné jsme absolvovali několik koncertů ve Velké Británii a závěr na Temži byl opravdu pikantní. Hráli jsme v proslulém brixtonském „151 Anarchistic Center“, což nás naplnilo očekáváním. Jména jako např.Clash nás zavazovala. Klub jsme našli zavalený až ke stropu nejrůznějším haraburdím, které vypadalo neodstranitelně. Začali jsme pochybovat o tom, že jsme dorazili na správné místo. Pořadatelé vynaložili ovšem všechno své úsilí a během velmi krátké doby jakoby kouzlem vše zmizelo. Naše očekávání se opět obnovilo, zodpovědnost vzrostla, pouze však na velmi krátkou dobu. Ani jeden z návštěvníků nenesl sebemenší známky anarchistického smýšlení. Mladí bohatci v exotických oděvech z kožešin, ověšeni šperky a kouřící drahé doutníky se místo poslechu hudby věnovali přehlídce svých kostýmů a sošnému pózování ve stylu Warholovy smečky z newyorské Factory.
Asi nejvíce zážitků nás potkalo při americkém turné v roce 2001. Kromě neustálých problémů s konzumací alkoholu na absurdně „zakázaných místech“ a v absurdně „zakázaný čas“, jsme se občas ocitli v lokalitách a situacích, které postrádaly přirozeného vysvětlení. Za všechny jmenujme Detroit, kde jsme hráli na odlehlé, ryze černošské periferii, kde jste na ulici nezahlédli v žádnou denní či noční dobu jediného bělocha. Byli jsme naplněni smíšenými pocity, které se během čekání na vystoupení postupně měnily v obavy a nikoli jen o osud koncertu. Ulice se vyprazdňovaly, všude vládlo ticho, jediný zvuk vyluzovaly ve větru poletující odpadky. Ještě několik minut před začátkem byl rozsáhlý klub v suterénu 30-patrového hotelu liduprázdný jako celá budova, ve které jsme bydleli snad jen my. Jaké bylo však naše překvapení, když se klub během několika okamžiků jako zjeveními zaplnil výhradně uniformovanými bílými gotiky. Nakonec to bylo jedno z našich nejlepších vystoupení.

Můžete okomentovat, co pro Vás znamená následujících 10 pojmů z oblasti hudby, literatury, filmů…THE SWANS, IGOR STRAVINSKY, LAIBACH, GEORGE ORWELL, F.M. DOSTOJEVSKIJ, BRIAN ENO, ANDREJ TARKOVSKIJ, F. NIETZSCHE, FRANZ KAFKA, LADISLAV KLÍMA ?

THE SWANS (T.S.): Jedni z těch, kteří mi otevřeli cestu „jinam“. Uchvátila mne přímost, strohost, zvuk a celkový tlak projevu. Girovy existencionalistické deklamace souzněly s mým světem, zažíval jsem extáze při kytarových partech Normana Westberga. Přál jsem si nastolit řád jejich hudby, aplikovat jej na společnost, utápějící se v hedonismu. Za vrchol považuji alba „Greed“ a „Children Of God“. Po roce 1987 je však jejich tvroba pro mne částečným zklamáním a nejsem schopen tento vývoj čitelně rozeznat.
IGOR STRAVINSKY (V.H.): Jeden z lidí, kteří mne v tvrobě velmi ovlivnili. Nejen sémantikou, ale i velkou obrazností děl, zemitostí, energií. Je to hudba mající duchovní rozměry, ale žijící v těle z masa a krve. Stravinského postupy jsou přirozené a svobodné. Celé jeho dílo, ať již z tzv.slovanského či neoklasického období je avantgardou, která v širším měřítku ovlivnila vývoj hudby dvacátého století.
LAIBACH (T.S.): Další moje srdcová záležitost. Mohu mít pochopitelně případné výhrady k jejich prezentaci, nicméně po ryze hudečbní stránce považuji některá jejich alba za nedostižná – odraz totalitního myšlení, postmoderní fašismus. Zrcadlo lidské společnosti, kde nadvláda hraje nezanedbatelnou roli. Za klíčová považuji alba Nova Akropola a Krst pod Triglavom. Myslím ale, že to s nimi jde z kopce…..
FRANZ KAFKA (V.H.): Jakkoli je Kafkovo dílo neproniknutelné ve svých dílčích atributech, jeho výpověď je též právě proto výpovědí ryze autentickou. Je nezkřiveným odrazem člověka, jehož duše je příliš čistá, než aby mohla akceptovat nesmyslné principy fungování společnosti, ve které je přinucena existovat. Onu nesmyslnost rituálů povrchnosti odhaluje svými snovými vizemi mnohem více, než by byl schopen odhalit realista, neb svými prostředky nahlíží hluboko pod povrch věcí. Prázdnota prostředí je poté o to více zjevná. Kafka je obdivuhodný svou odvahou k odmítnutí světa při vědomí, že jím proto bude zničen.
GEORGE ORWELL (T.S.): Jeho díla vystihují fungování systému lidské společnosti. Jsou obnažením manipulativních praktik jakéhokoliv společenského systému, kde osud jednotlivce neznamená mnoho a je podřízen „vyššímu“ zájmu. Prostředky mohou být rozdílné, ale podstata se nemění. Román „1984“ nepovažuji ani náhodou za fikci, je to náš svět.
F.M.DOSTOJEVSKIJ (V.H.): To by bylo na román, asi největší surfař po zákoutích duše, tíživé tekuté písky existencialismu, boj o Boha, věčný střet hodnot, nejpregnantnější drobnopis skrytého pocitového světa jedince.
ANDREJ TARKOVSKIJ (V.H.): Velký filmový básník a estetik, bolestný existencionalismus v přímém přenosu z vlastního nitra.
BRIAN ENO (T.S.): S ambientní hudbou přišel sice již na rozbřesku minulého století Eric Satié, nicméně Eno platí za jejího průkopníka v širším měřítku. Respektuji jej, ale zároveň mohu říci, že nepředstavuje hlavní inspiraci mé tvorby, přístupu či estetiky. Myslím, že na vznik dark-ambientní hudby neměl přímý vliv.
F.NIETZSCHE (V.H.): S jeho filozofií nesouzním, mám ji za proklamativní, okázalý solipsismus. Existuje ovšem spisek, který v oblasti umění přerostl všechny eseje, které jsem kdy četl a který mi hovoří z duše. Tím je „Zrození tragédie z ducha hudby“, tam bych mohl podepsat snad každou větu.
LADISLAV KLÍMA (V.H.): Z Klímy mám velmi smíšené pocity. Není to jen v podobnosti s Nietzschem, jeho egodeismus je ve filozofických pracích rozhodně svůdnější a jakoby lidštější a autentičtější, v prozaických věcech dokáže uchvátit ezoteričností, místy ovšem působí až komicky. Nelze se zbavit pocitu, že přerůstá do poloh, které bych umístil někam mezi červenou knihovnu a humorný satanismus.

Vzhledem k tomu, že vydáváte u firmy, která má pevné kořeny v metalové subkultuře, bude tento rozhovor číst hodně lidí, kterým žánry jako dark ambient či industrial nic moc neříkají, pro většinu lidí je to úplně jiný svět. Navíc v Čechách se jedná o nejokrajovější žánry. Máte teď jedinečnou příležitost trochu poodhalit tajemství a nastínit o co tu vlastně jde.

Tyto hudební formy jsou v našem případě součástí celku, který nazýváme integrovaná hudba. Netvrdíme, že jsou přežité, ale naším záměrem je vytváření komplikovanějších hudebních struktur se svébytným obsahem a estetikou. Nač zbytečně používat slova, když mluvíme hudebním jazykem, který díky svému abstraktnímu rozměru a smyslovým působením dokáže vše „vysvětlit“ lépe.

Všimnul jsem si, že hodně interpretů, kteří ve své tvorbě propagují mnohdy hodně vyhraněné, protispolečenské, misantropické či až kontroverzní, extrémní myšlenky a postoje, jsou v civilním životě úplně normální lidé fungující v běžných společenských schématech a vše ventilují skrze hudbu. Na druhou stranu pro jinou část interpretů jejich umělecký svět zcela prostupuje do jejich civilního života a to je citelně ovlivňuje, dá se mluvit zcela o životním stylu. Jak je to ve Vašem případě ? Je pro Vás Vaše tvorba ventilací nebo i něčím jiným ?

Žijeme naší hudbou. Opájíme se múzami; je to nejkrásnější azyl, odkud můžeme vést neviditelný boj s přeludy světa.

Mluvili jste o tom, že Vaše nové tématické album bude Vaše reakce na globální borcení hodnot. Máte nějakou vlastní filosofii jak se tomuto trendu ubránit ? Je tu pro jedince vůbec nějaká možnost ? A nebo vše vnímáte jako evoluční proces a svět se momentálně prostě nachází v období velkého úpadku ?

Nechceme moralizovat a používat věty, „že každý si musí svou cestu najít sám“. Nastavujeme zrcadlo společnosti poukazováním na jevy, které tato nepovažuje za „hezké“, sama se ovšem vyhřívá v jejich příjemném teple.

Další otázka bude speciálně pro Toma. Ty jsi vlastně duchovním otcem nonkonformní nekomerční agentury ARS MORTA UNIVERSUM. Největším vaším projektem je potom zimní Pražský Industrialní Festival, který letos proběhne již po desáté. Máš teď příležitost představit zde Vaše aktivity.

T.S.: Základní náplní kulturní politiky AMU jsou i nadále živá vystoupení spřízněných tvůrců. Tematicky se pohybujeme v oblasti (post)industriální, elektronické-experimentální, neoklasické, dark-ambientní a noise hudby a performance jakéhokoliv druhu. V mnohém navazujeme na futurismus, dada, surrealismus. Naše hudební architektura je vystavěna na základech, jež položila konkrétní, klasická a moderní vážná hudba, raný industrial 70. let. Tyto myšlenky jsou stále živé.

Za ta léta jste uspořádali několik desítek zajímavých koncertů všemožných projektů z Evropy i USA. Na které koncerty ty sám vzpomínáš nejraději ?

T.S.: Když to vezmu od začátku, tak zcela jednoznačně Einleitungszeit, VO.I.D, Controlled Bleeding, Con-Dom, Death In June, NON, Inade, Bad Sector, Illusion of Safety, Cobra Killer, Melt-Banana, samozřejmě Whitehouse a kvalitní projekty z Polska – Job Karma, Genetic Transmission či Moan.


SKROL / DANCES & MARCHES FOR THE ORPHAN AGE
CD, Dagaz Music, Portugal, 2005



Pražská postindustriální formace Skrol je jedním z projektů trojice Vladimír Hirsch, Tom Saivon a Martina Sanollová, a zároveň jednou z cest k dosažení tvaru integrovaného hudebního souboru. Fakticky nejaktivnějším tvůrčím obdobím byl pro Skrol závěr minulého milénia. Tato etapa je zachycena na dvou v Německu (dnes již zaniklou firmou Membrum Debile Propaganda) vydaných albech Insomnia Dei a Heretical Antiphony. Ve stejné době však vznikl materiál i k dalšímu albu, jež byl v roce 2001 ještě důkladně zmasterován a zremixován. Nahrávka dostala jméno Dances and Marches for the Orphan Age, avšak díky nejrůznějším okolnostem spatřila světlo světa v podobě oficiálně vydaného alba až nyní prostřednictvím portugalského labelu Dagaz Music. Již na předchozích dvou nahrávkách se Skrol představují jako jen těžko zařaditelný hudební soubor, jehož "fúze" industriálu a postupů ze světa tzv. vážné hudby byla poměrně daleko od valné většiny postindustriální produkce, využívající především nejrůznější předpřipravené symfonické samply a vznikající často na principu vnějšího efektu. Z tohoto pohledu je hudba Skrol výjimečně ryzí, vzniklá na bázi komponovaných suit, jež jsou organicky prokládány samply a hluky, a kterým zjemňující prvek dodává ženský vokál. Pokud lze v souvislosti s již dříve vydanými dvěma alby hovořit o velmi hutném soundu, využívajícím dramatických skladebních postupů a důrazné industriální rytmiky, v souvislosti s Dances and Marches for the Orphan Age se dá hovořit o albu zřetelně vícerozměrovějším. Postupy ze světa soudobé vážné hudby s dominujícím, místy až mrazivým zvukem varhan jsou i vzhledem k zapojení industriálních prvků často mnohem abstraktnější, skladební struktura nečekaně rafinovanější (Heights of Despair). Z hlediska principu vytváření tzv. "integrated music", tedy termínu, jež nabral na intenzitě (v proklamacích a následně i v praxi) především v dílech nověji vzniklého projektu Aghiatrias, lze již na tomto albu najít několik kompozic s tímto záměrem naprosto korespondujícím (Eleison, Abysm). Albem jako celkem prozařuje hluboké duchovní poselství - hledání smyslu existence a způsob jeho pojímání. Je zde cítit přímo fyzický dotek strachu z nepoznatelna, silně přítomným katolickým akcentem navíc prostupují prvky hereze či přímo "pantheistické oslovování prostoru". Zvláštní díl na nahrávce přísluší vokálním partům. Mužské deklamace (místy jdoucí až k hranicím ostřejšího harsh-noiseu - např. v hymnické Antifuga 74/148) prozařuje čistý mezzosoprán Martiny Sanollové (především v pastorální Absolution či sebezpytném žalmu Iob 03). Z hlediska výše popsané formy se pak svým způsobem odlišují hutná a dramaticky vypjatá The Sign Reanimated (jež se více blíží soundu z alba Insomnia Dei) a především až nečekaně smířlivá a hlukových aranží prostá závěrečná církevní suita Decline and Fall. Dances and Marches for the Orphan Age je zkrátka nevšední album. Jen těžko lze dnes totiž nalézt nahrávku tolik prostoupenou silným duchovním nábojem a přitom moderní formou zpracovávající tradiční evropské (slovanské) hudební odkazy.

FREEMUSIC / Igor Nováček, 7.05.2005, www.freemusic.cz, rubrika "Recenze alb"


AGHIATRIAS / REGIONS OF LIMEN
CD, Epidemie Records, 2004



Druhý oficiální počin pražských Aghiatrias, to je další mocná a působivá freska, ubírající se, byv prosycená zneklidňující nepoddajností a odmítající škály tónů dekadence, aby vyjádřila strach budící sílu a upomínající ve svých hrdých děsivých šlehnutích, hlasitých a chvějících se úderech na realitu současného světa. Je temně hloubající sondou, oscilující mezi meditativními stíny a bojovou agresivitou základní mateřské půdy témat, (pozoruhodná svou vnořeností Axis Illuminationis či Taciturn Stratum, bojovné Submerged Esplana, Chiasmata či prorocky drsné (vynikající Dura Mater, Ad pontem lamentorum, Decapitatio).
RECENSIONI Dark Industrial a cura di Paolo Bertoni (bxpdb@in.it)Translation by Oliver Kolečník.

Aghiatrias jsou jednou z odnoží postindustriálních Skrol, na nahrávce se také podíleli všichni tři členové mateřské skupiny, byt jen dva, Vladimír Hirsch a Tom Saivon, jsou členy pobočného projektu. Dominantní roli má opet prvně jmenovaný, který prokazuje velké skladatelské kvality. Regions Of Limen jsou zatím nejlepším dílem tohoto hráče na klávesy. Podařilo se mu vyvážit wágnerovskou mohutnost symfonických pasáží, podložených neúprosně se valícím rytmem s poklidnějšími plochami elektronických zvuků a vokály. Hlavně však dokázal podřídit detaily celku, takže žádný tón není na vznosně temné nahrávce navíc a nepřipravuje ji o naléhavost a údernost odpovídající tíži světa.
PRÁVO - 6.5.2004 (aš)

Pražským Aghiatrias se na jejich v pořadí již třetím albu Regions of Limen podařilo dovést dosud nejdále svůj koncept integrované hudby, započatý před osmi letech tehdy ještě pod hlavičkou Skrol. Pokud byl totiž záměr dvojice Vladimír Hirsch/Tom Saivon (doplňovaný různou měrou zpěvačkou Martinou Sanollovou) o integraci různých forem a pojetí (především pak klasického hudebního cítění s kořeny u Stravinského, Kabeláče či Janáčka s industriálními prvky) místy zatížen možná až přílišnou upjatostí - kdy forma a proklamované cíle poněkud zastiňovaly obsah - právě na nejnovějším počinu se z tohoto zajetí dokázala vymanit. Hudebně velmi náročné, zvýšenou pozornost vyžadující album s poměrně rozsáhlou stopáží tak kromě typických atributů Aghiatrias - tedy sevřených militantně neoklasicistních pasáží, prokládaných noiseově pulsujícím lomozením - překvapí výbornou prací s architekturou skladeb. Více než kdy dříve bylo využito zklidněnějších dark-ambientních ploch, někdy až úzkostně apokalyptickou nekompromisnost vyvažují vstřícnější klavírní či zvonkové motivy a "humánnější" rozměr v podobě zapojení hlasů resp. celého pěveckého sboru . Regions of Limen má jako celek charakter rozsáhlé "industriální mše" (v díle je aplikována část Hirschova autorského projektu De regionibus liminis), ve které záměr zpracovat uměleckou formou téma podprahového smyslového vnímání v dnešním světě plně koresponduje s jejím celkovým vyzněním. Hudba Aghiatrias je jednoduše nevšední a pro řadu posluchačů na první poslech asi ne příliš přívětivá (možná, že pro neznalého bude nejlepším vodítkem můj poněkud zjednodušující, avšak bezprostřední postřeh, jak jsem si jej zaznamenal do poznámkového bloku a totiž, že při poslechu Regions of Limen si jednoduše připadáte jako uprostřed liturgické mše, konané uprostřed tovární haly). Na druhé straně právě její obsažnost, hloubka a apelace na duchovní rozměr, tolik kontrastující s míněním řady známých představitelů někdejší české podzemní scény, že v dnešní době pro ně již hudba není politikum a že "dělají jen hudbu pro hudbu", už asi řadě nenasycených z nich schází. Možná však právě proto je dnes již první vydání alba z jara tohoto roku vyprodáno, takže jeho vydavatel, label Epidemie Records přikročil k dotisku edice druhé.
Igor Nováček, 24.07.2004, www.freemusic.cz/clanky/3280.html

Rozhovor pro FREEMUSIC
"Nejen o albu SKROL Dances & Marches For The Orphan Age"




Trio Vladimír Hirsch, Martina Sanollová a Tom Saivon stálo v polovině devadesátých let za vznikem souboru Skrol. Postupem času se vydali cestou originálního hudebního projevu, který v sobě nezapře prvky industrialu na straně jedné a pomalu převažující postupy soudobé vážné hudby na straně druhé. Jejich hudební pouť jasně ilustruje i nově vydané album na portugalském labelu DAGAZ "Music Dances And Marches For The Orphan Age". Pojďme se tedy na chvíli zastavit s členem Skrol (a tvůrcem, jenž stojí i za řadou dalších pozoruhodných projektů), Vladimírem Hirschem, a probrat některá zajímavá témata.

Materiál pro toto album vznikal v podstatě na konci 90. let. Co vás vedlo k tomu, vrátit se k němu a vydat ho nyní?

V létě 1997 jsem připravil základní instrumentální kostru projektu, který původně měl být mým sólovým opusem. Postupem času jsem se rozhodl zpracovat ho ve verzi, která by byla určena Skrol. V roce 1999 jsme album studiově ošetřili a současně i rozšířili o další skladby. Žel Bohu, výsledek studiové práce neodpovídal našim představám, proto byl projekt odložen. Posléze jsem se k němu vrátil v roce 2001 a 2002, kdy jsem ho opakovaně přepracovával. Finální produkt pochází z podzimu 2002. Tato verze došla společného konsensu souboru.

Co všechno jste udělali pro "reinkarnaci" tohoto alba? Kromě prací na zvuku došlo třeba i k nějakým úpravám koncepce desky, dramaturgickým zásahům - změně pořadí skladeb nebo vynechání některých původně začleněných částí alba apod.?

Jednalo se především o sofistikovanější koncepci, začlenění novějších skladeb a odmítnutí některých původních součástí. K nejpodstatnějším úpravám však došlo v soundu a tedy i v základním prostředí, ve kterém probíhá vlastní hudební děj, jenž bylo nutno nastolit v duchu původní idei, s jejíž realizací jsme do té doby nebyli spokojeni. Náš zásadní záměr v rámci stmelujícího ambientu byl založen na představě, kdy jednotlivé skladby vystupují z jakési zející prázdnoty. Není to však prázdnota ve vlastním slova smyslu, neboť by v ní měla být cítit přítomnost života či principu, existujícího nezávisle na nás a tedy i vzdáleného naší racionalitě. Celkově mělo vše působit dojmem dýchající hlubiny (ambientní vrstva hudby), jejíž temné ústí je obklopeno lidskou masou (instrumentální báze a vokály), kde z anonymity vystupují zcela konkrétní, emočně vypjaté tváře (nonverbální vokály, neinvazivní hlukové samply). Nevím, zda se to podařilo, ale osobně jsem s výsledkem spokojen.

Na to, že desky Skrol vycházely u německého labelu si už vaši příznivci mohli do jisté míry zvyknout, ale Portugalsko... Jak jste se dostali k portugalskému labelu DAGAZ Music?

To je další a nikoli nepodstatný faktor, který ovlivnil datum vydání projektu. Německým labelem Membrum Debile Propaganda, který vydal předchozí dvě alba Skrol Heretical Antiphony a Insomnia Dei bylo již v roce 1999 přislíbeno vydání tohoto alba, ale ve chvíli, kdy bylo dokončeno, zmizelo toto vydavatelství za nejasných okolností ze světa. Naše další snaha o vydání byla poté dlouho neúspěšná, v létě 2004 mne však oslovil portugalský distributor Rui Carvalheira, který projevil zájem o dodání kompletní diskografie Skrol, Aghiatrias, Zygote a mých sólových projektů. Dlouho jsme spolu komunikovali zcela nezávazně, jednoho dne jsem se ho však více či méně s nadsázkou otázal, zda by nechtěl založit vydavatelství a něco z našich produktů vydat. K mému velkému překvapení souhlasil a během tří měsíců vydání alba zrealizoval coby první release labelu DAGAZ Music. Deska má tedy pořadové číslo 001. Příhoda se zdá být sice poněkud bizarní, ale výsledek předčil všechna má očekávání jak ve vstřícnosti, tak ve spolehlivosti. Ironií osudu je skutečnost, že po dlouhé době bez vydavatele máme nyní dva, protože Aghiatrias jsou od roku 2004 pod křídly českého labelu Epidemie Records.

Tvorba Skrol je jedním z příkladů tvé práce ve stylu tzv. integrované hudby, tedy trochu zjednodušeně řečeno, v případě Skrol, hudby, spojující vlivy a postupy hudby artificiální (nebo, chceme-li, vážné), postindustriální a jistých, řekněme, až rockových stop. Týká se ona "integrace" výhradně hudebních stylů a žánrů nebo kladeš důraz při scénickém, pódiovém provedení i na "zaintegrování" vizuální složky?

Jsem příznivcem myšlenky, že hudba musí hovořit tak říkaje "an sich", tedy bez externích stimulancií či berliček jiného typu. Pro mne je zdaleka nejpodstatnější částí práce vlastní tvůrčí alchymie. Koncertní činnost považuji víceméně za nutné zlo, proto vizuální stránku pódiové prezentace řeším jen s ohledem na to, aby neodváděla pozornost od hudby, nemluvila jinou řečí a byla jí vkusným ložem.

Skrol se objevují především na akcích spojených s industriální či postindustriální scénou. Nejsou tím tak trochu v izolaci pro posluchače jiných žánrů?
Velmi dobrá otázka a zásadní postřeh. Tuto skutečnost nesu velmi nelibě a je také jedním z podstatných důvodů mého nedostatku entusiasmu ve vztahu k naší koncertní produkci. Nicméně přijímám jí s vědomím, že jen stěží si lze představit v tomto případě ideální řešení. Domnívám se, že příčina tohoto stavu tkví v především v izolaci žánrů. Není to jen problém tuzemský, nicméně u nás je vzdálenost jejich reprezentantů ve srovnání se světem neporovnatelně propastnější. Mé zkušenosti hovoří o naprosté vzájemné ignoranci. Pro rigorózní vyznavače industriálu je naše hudba příliš spjata se současnou vážnou hudbou, kterou vesměs odmítají a nejsou povýtce v tomto směru minimálně vzděláni. Pro hlukaře jsme málo hluční, pro fanoušky ambientu příliš, pro metalisty jsme "psychárnou". Pro posluchače i interprety klasické vážné hudby jsme nejspíše něčím takovým, čím je extrémní sex pro puritánského pastora z anglického venkova. Používám sice poněkud exponovaných příměrů, nicméně v našich končinách je tato situace realitou.

Přístup ke komponování jednotlivých skladeb má blíže k vážné hudbě. Existují nějaké kapely nebo projekty, které považuješ v tomto směru za "ideově spřízněné"?

Podobně orientovaný projekt v rámci jádra vlastní idey nevidíme a pokud nacházíme některé spřízněné projekty, jedná se spíše o příbuznost ryze formální. Nebudu je ovšem jmenovat. Vzhledem k tomu, že se nestačím vztekat nad různými příměry a krabičkami, kam nás mnozí kritici zařazují a trpím alergií na potřebu neustále srovnávat nesrovnatelné a házet vše do přehledných pytlů, je mi tato otázka dosti proti srsti. Kdo ví, co by zase kdo z toho vyvodil. Proto raději než "ideově spřízněnou" zmíním hudbu, která byla inspirací (nikoli příležitostí k opisování) pro mé a naše snažení v jeho samém zárodku, tedy již před dosti vzdálenou dobou. V těchto souvislostech mohu jistě se souhlasem kolektivu jmenovat Stravinského, Janáčka, Bartóka, Kabeláče, Ligetiho, ale též Swans či Art Zoyd. Nechci ovšem, aby tento výčet vyzněl obsolentně, proto jedním dechem ujišťuji, že s děním na současné světové scéně jsme samozřejmě poměrně dobře obeznámeni.

Jakou pozici mezi projekty, na kterých se podílíš, zaujímají v současné době Skrol?

Protože mám úlohu skladatele ve všech našich projektech, mají pochopitelně svého společného jmenovatele, odlišují se však v technologii práce. Nebudu zdlouhavě vysvětlovat v čem spočívá onen jednotící prvek, je jednodušší uvést ony ryze formální rozdíly. Skrol jsou projektem, pracujícím na reziduích rockových základů. Je to konkrétní hudba respektující alespoň minimálně písňovou formu. Jsme si vědomi, že jejich doba pomalu končí, i když nějakým potenciálem ještě disponují a rádi bychom ho realizovali. Aghiatrias jsou pro nás v současnosti číslem 1. Mají abstraktnější tvář morfologicky složitých zvukových konstrukcí i kompozičních postupů a reprezentují plně další vývoj integrované hudby našeho typu. Projekt Zygote je spíše nápadem pro jednu desku, resp. natolik specificky zpracovaným tématem, že jej nelze mít za trvalejší zdroj. Je dialogem relativně jednoduché skladebné geometrie a méně uchopitelných amorfních noisových struktur. Co se týče mé sólové tvorby, ze které velmi často čerpám témata pro naše společné projekty, ta zůstává alespoň částečně u formální struktury klasického útvaru, jakkoli v ní je jádro skladebných a stavebních principů, které poté dále aplikujeme.

Ještě zpět k desce. Je z ní patrný jistý, řekněme, duchovní (či, snad lépe, filosofický) rozměr a i zde lze vystopovat určité slovanské hudební názvuky. Považuješ to za jedny z charakteristických znaků tvorby Skrol nebo tvého komponování vůbec?

Absolutně! Tragický fakt praktického vítězství antropocentrismu v současnosti a ignorance duchovního rozměru jako důsledek oslnění člověka jeho vlastními schopnostmi, to je ústřední téma mé práce. Společnost dospěla k egodeismu. To považuji za sebezáhubný směr. Zásadním cílem je proto zobrazení současné reality nesmiřitelné konfrontace duchovního a materiálního nazírání světa, která však ve svém výsledku má vyústit v transubstanciaci, zrcadlící přesvědčení o přirozeném (tedy nikoli nutně racionálním) poznání neoddělitelnosti obou. Nesnažím se tedy o apokalyptické vidění, jak je mi často podsouváno, apokalypsu světa despiritualizovaného považuji však za nevyhnutelnou. Proto kromě kořenů duchovních, které spatřuji spočívat ve slovanské hudbě minulosti užívám a snažím se nalézat výrazové prostředky blízké tomuto světu, jinak bych s ním nemohl ani nesouhlasit, stejně tak jako vyjádřit touhu po spiritualitě, která je jím utrácena.

Závěrečná otázka trochu odjinud. Zdá se, že pomalu nastává doba jakéhosi soumraku hudebních periodik. Jak ty osobně vidíš pomyslný "souboj" tištěných časopisů či fanzinů s internetovými servery?

Přiznám se, že trochu vítám vítězství Internetu, které ostatně považuji za nevyhnutelné. Pro šíření hudby, stojící na okraji společnosti, je přínosem. To, co je však jeho fatálními nevýhodami a současně paradoxem telekomunikačně vyspělého světa, je zahlcení informacemi a velkého podílu sdělení nevalné kvality, v jejichž záplavě se respondent může spíše utopit, než dosáhnout kýženého cíle. Zavalen masou zbytečností a díky faktu, že toto médium umožňuje psát komukoli cokoli, stává se poté spíše desorientovanou obětí manipulace.

M.Slezák, J.Šída, 23.06.2005


VLADIMÍR HIRSCH / SYMPHONIES NOS.2 & 3
CDR, Integrated Music Records, 2003



Vladimír Hirsch je hnací hudební silou projektů AGHIATRIAS a SKROL a to je slyšet i zde v jeho kompozicích moderní klasiky. Mnohé motivy jsou zvláštně povědomé a v Hrischově tvorbě se stále obejvují. Obě díla byla napsána pro „integrovaný orchestr“, který využívá jako autentické tak syntetické instrumentace klasického symfonického orchestru. Jeho typické zvuky se v Hirschových skladbách svářejí s industriálními skvrnami a slévají se v novou jednotu, kterou skladatel označil názvem „integrovaná hudba“. Symfonie č. 2 je v tom ohledu homogenní. Jednotlivé části se odlišují jen nepatrně, jsou nepřetržitě strojově pohánějící. V přednesu je silně patrná teatrálnost, aniž by ovšem sklouzala do patetických úrovní. Symfonie č. 3 se skládá z 16 kratších a velmi rozdílných dílčích částí. I zde nacházíme typické zvukové prvky, tolik charakteristické pro Hirschovu tvorbu. Výrazně ovšem vystupují podivné zvuky varhan, jakož i důrazné nasazení bicích nástrojů. Symfonie č. 3 se vyznačuje vysokou mírou agresivity a velice intenzivní atmosférou. Posluchač je v podstatě zmítán sem a tam, možnost spočinutí zde vlastně neexistuje. Jistě by bylo i z vizuálního hlediska zážitkem, zažít uvedení díla s opravdových klasickým orchestrem.

Ulrich Bemmann, C.D., Drážďany, Německo, překlad: M.Sanollová




2013