|
|
      |
VLADIMÍR HIRSCH / Concert industriel pour orgue CD, Ars Benevola Mater, 2007 Jen málokterá hudební scéna je tak specifická jako ta postindustriální, pod jejíž křídla v posledních letech spadají i tělesa z oblasti neofolku, dark-ambientu či tzv. neoclassicalu. Projekty, velmi často tvořené jediným členem, si potrpí na nejrůznější tajemné či rafinované umělecké značky a pseudonymy, jejich ideová náplň je plná esoterických, z druhé strany však často i politicko-historicky kontroverzních témat.
Je tedy svým způsobem paradoxem, že jedním z nejfrekventovanějších jmen na této scéně dobře etablovaného italského labelu Ars Benevola Mater, je v současnosti hudebník, který svá alba vydává výhradně pod svým občanským jménem, jeho tvorba čerpá z odkazů Igora Stravinského či Miloslava Kabeláče a je v ní výraznou měrou přítomen silný katolický étos.
Ano, řeč je o Vladimíru Hirschovi, skladateli a polyinstrumentalistovi, propagátorovi tzv. integrované hudby, v níž usiluje o organické skloubení prvků vážné hudby a industriálu – společně s Tomem Saivonem pod hlavičkou skupiny Aghiatrias. Jako nesmírně činorodý umělec však napsal i velké množství sólových prací, z nichž velkou část natočil a realizoval v podobě limitovaných CDR nosičů. Od loňského podzimu se však se sólovou Hirschovou tvorbou máme možnost setkávat konečně i díky oficiálně vydaným albům, realizovaným péčí již zmiňované značky Ars Benevola Mater.
Prvním z nich bylo CD s názvem Sense Geometry, druhým počinem, vycházejícím jako součást kompletu autorových prací pod názvem The Assent To Paradoxon, je Concert Industriel Pour Orgue. Jak již samotný název i podtitul „koncert pro varhany, elektronické nástroje a integrovaný hudební soubor, op.49“ napovídá, ve čtyřech rozsáhlých kompozicích napsaných v rozmezí let 1998 až 2002, se Hirsch pokusil skloubit „vážnohudební“ postupy s akcentem na klasické klávesové nástroje a industriální pulsy a hukot v poněkud jiné poloze než u nahrávek seskupení Aghiatrias, či dříve Skrol nebo Zygote.
Podobně jako na Sense Geometry, zde Hirschova hudba působí o poznání smířlivěji, poměrně široký prostor tu dostávají rozlehlé symfonické pasáže až takřka dark-ambientních nálad a výrazné, často až bouřící varhanní motivy. Jsme svědky rozsáhlého epického dramatu, kde zdánlivě poklidnější a melodičtější pasáže autor prokládá nekompromisními industriálními pulsy, vyvolávajíc tak v posluchači pocity úzkosti a zmaru.
Ostatně tato nekompromisnost je pro Hirsche již jakousi charakteristickou ochrannou značkou, z níž asi autor jen ztěží ustoupí. Pro mnoho posluchačů bude proto zřejmě i toto silně niterní album až příliš za hranicemi vstřícnosti a snesitelnosti, kdo však do Hirschova filosoficko-skladatelsko-interpretačního řádu pronikl, může plnými doušky vychutnávat zajímavé posuny a někdy jen málo postřehnutelné kompoziční nuance v rozsáhlém množství jeho náročných, avšak bezpochyby umělecky hodnotných nahrávek.
Hudební skladatel Vladimír Hirsch je znám jako člen domácích postindustriálních formací Skrol, Zygote či Aghiatrias. V těchto seskupeních se společně s Tomem Saivonem (doplněni často o zpěvačku Martinu Sanollovou) v praxi pokusili o realizaci tzv. integrované hudby, kdy ve své tvorbě organicky spojovali prvky vážné hudby a industriálu. Paralelně s činností jednotlivě fungujících formací však nesmírně pracovitý Hirsch vytváří i vlastní sólové projekty, tuto nosnou tvůrčí filosofii v sobě odrážející.
Výsledkem je řada sólových nahrávek, dosud privátně realizovaných na CDR nosičích, v současnosti však postupně připravovaných k "oficiálnímu" vydání prostřednictvím agilního italského labelu Ars Benevola Mater. Prvním z nich je vynikající album Sense Geometry, jež bylo původně nahráno v roce 1998, finálním remixem pak opatřeno v průběhu letošního roku. Jeho produkce se ne náhodou ujal další člen výše zmiňovaných projektů Tom Saivon, grafickou podobu přebalu opatřil fotograf Jan Vávra.
Album Sense Geometry je založeno "na hudební aplikaci fiktivní geometrické symboliky určitých mechanismů psychiky." Autor sám tuto hudební formu matematické teorie nazývá jako tzv. fraktální hudební geometrii. Užívá k tomuto účelu signálů logiky intervalů, rytmu, stavby i instrumentace. Tomu postoupil i zvukové vyznění díla, jež v převážné míře využívá hypnotizující rytmiky, kterou vyvažuje dusivě sevřenými, místy ale i impresivně uvolněnými symfonickými pasážemi.
Tyto ostře vypjaté, často repetitivní motivy, ve kterých Hirsch osobitě kombinuje klasické postupy Stravinského či Kabeláče s industriálním neoklasicistním patosem v duchu švédských Sophia (v hutnějších pasážích) či "elektronickým" impresionismem Art Zoyd konce let devadesátých, jsou alfou i omegou pro vstřebání celého alba. S tímto charakteristickým Hirschovým kompozičním postupem se tak posluchač může buď úplně ztotožnit nebo zůstane tzv. "mimo hru".
Ve srovnání s kolektivními pracemi formací směřujících k tzv. integrované hudbě, zde Hirschovo dílo působí o poznání smířlivěji, přesto takové Triangles (Fig. 2) či Tetragons (Fig. 2) svým nekompromisním industriálním soundem potvrzují autorovo bytostní souznění s industriálním hudebním vyjádřením. Nahlížíme-li na jeho tvorbu tímto prizmatem, je třeba jednou větou podotknout, že pakliže u takových Univers Zero se hovoří o organickém propojení rocku, jazzu a vážné hudby ve stylu Igora Stravinského, lze Vladimíra Hirsche díky jeho osobitému pojetí klasických forem a industriálu bez přehánění označit za mistra "integrované hudby". Můžeme se jen těšit na dalších šest pokračování.
Druhý oficiální počin pražských Aghiatrias, to je další mocná a působivá freska, ubírající se, byv prosycená zneklidňující nepoddajností a odmítající škály tónů dekadence, aby vyjádřila strach budící sílu a upomínající ve svých hrdých děsivých šlehnutích, hlasitých a chvějících se úderech na realitu současného světa. Je temně hloubající sondou, oscilující mezi meditativními stíny a bojovou agresivitou základní mateřské půdy témat, (pozoruhodná svou vnořeností Axis Illuminationis či Taciturn Stratum, bojovné Submerged Esplana, Chiasmata či prorocky drsné (vynikající Dura Mater, Ad pontem lamentorum, Decapitatio).
Vladimír Hirsch je hnací hudební silou projektů AGHIATRIAS a SKROL a to je slyšet i zde v jeho kompozicích moderní klasiky. Mnohé motivy jsou zvláštně povědomé a v Hrischově tvorbě se stále obejvují. Obě díla byla napsána pro „integrovaný orchestr“, který využívá jako autentické tak syntetické instrumentace klasického symfonického orchestru. Jeho typické zvuky se v Hirschových skladbách svářejí s industriálními skvrnami a slévají se v novou jednotu, kterou skladatel označil názvem „integrovaná hudba“. Symfonie č. 2 je v tom ohledu homogenní. Jednotlivé části se odlišují jen nepatrně, jsou nepřetržitě strojově pohánějící. V přednesu je silně patrná teatrálnost, aniž by ovšem sklouzala do patetických úrovní. Symfonie č. 3 se skládá z 16 kratších a velmi rozdílných dílčích částí. I zde nacházíme typické zvukové prvky, tolik charakteristické pro Hirschovu tvorbu. Výrazně ovšem vystupují podivné zvuky varhan, jakož i důrazné nasazení bicích nástrojů. Symfonie č. 3 se vyznačuje vysokou mírou agresivity a velice intenzivní atmosférou. Posluchač je v podstatě zmítán sem a tam, možnost spočinutí zde vlastně neexistuje. Jistě by bylo i z vizuálního hlediska zážitkem, zažít uvedení díla s opravdových klasickým orchestrem.
Pražská postindustriální formace Skrol je jedním z projektů trojice Vladimír Hirsch, Tom Saivon a Martina Sanollová, a zároveň jednou z cest k dosažení tvaru integrovaného hudebního souboru. Fakticky nejaktivnějším tvůrčím obdobím byl pro Skrol závěr minulého milénia. Tato etapa je zachycena na dvou v Německu (dnes již zaniklou firmou Membrum Debile Propaganda) vydaných albech Insomnia Dei a Heretical Antiphony. Ve stejné době však vznikl materiál i k dalšímu albu, jež byl v roce 2001 ještě důkladně zmasterován a zremixován. Nahrávka dostala jméno Dances and Marches for the Orphan Age, avšak díky nejrůznějším okolnostem spatřila světlo světa v podobě oficiálně vydaného alba až nyní prostřednictvím portugalského labelu Dagaz Music. Již na předchozích dvou nahrávkách se Skrol představují jako jen těžko zařaditelný hudební soubor, jehož "fúze" industriálu a postupů ze světa tzv. vážné hudby byla poměrně daleko od valné většiny postindustriální produkce, využívající především nejrůznější předpřipravené symfonické samply a vznikající často na principu vnějšího efektu. Z tohoto pohledu je hudba Skrol výjimečně ryzí, vzniklá na bázi komponovaných suit, jež jsou organicky prokládány samply a hluky, a kterým zjemňující prvek dodává ženský vokál. Pokud lze v souvislosti s již dříve vydanými dvěma alby hovořit o velmi hutném soundu, využívajícím dramatických skladebních postupů a důrazné industriální rytmiky, v souvislosti s Dances and Marches for the Orphan Age se dá hovořit o albu zřetelně vícerozměrovějším. Postupy ze světa soudobé vážné hudby s dominujícím, místy až mrazivým zvukem varhan jsou i vzhledem k zapojení industriálních prvků často mnohem abstraktnější, skladební struktura nečekaně rafinovanější (Heights of Despair). Z hlediska principu vytváření tzv. "integrated music", tedy termínu, jež nabral na intenzitě (v proklamacích a následně i v praxi) především v dílech nověji vzniklého projektu Aghiatrias, lze již na tomto albu najít několik kompozic s tímto záměrem naprosto korespondujícím (Eleison, Abysm). Albem jako celkem prozařuje hluboké duchovní poselství - hledání smyslu existence a způsob jeho pojímání. Je zde cítit přímo fyzický dotek strachu z nepoznatelna, silně přítomným katolickým akcentem navíc prostupují prvky hereze či přímo "pantheistické oslovování prostoru". Zvláštní díl na nahrávce přísluší vokálním partům. Mužské deklamace (místy jdoucí až k hranicím ostřejšího harsh-noiseu - např. v hymnické Antifuga 74/148) prozařuje čistý mezzosoprán Martiny Sanollové (především v pastorální Absolution či sebezpytném žalmu Iob 03). Z hlediska výše popsané formy se pak svým způsobem odlišují hutná a dramaticky vypjatá The Sign Reanimated (jež se více blíží soundu z alba Insomnia Dei) a především až nečekaně smířlivá a hlukových aranží prostá závěrečná církevní suita Decline and Fall. Dances and Marches for the Orphan Age je zkrátka nevšední album. Jen těžko lze dnes totiž nalézt nahrávku tolik prostoupenou silným duchovním nábojem a přitom moderní formou zpracovávající tradiční evropské (slovanské) hudební odkazy. Zásadní formace domácí postindustriální scény přichází s dalším albem zaměřeným na ztrátu lidské spirituality v dnešním světě. Hudebně je další úspěšnou etapou v rozvíjení hudby snoubící v sobě apokalyptické symfonické prvky s industriální nekompromisností. Pražská formace Aghiatrias se postupným rozvíjením a zdokonalováním vlastního konceptu tzv. integrované hudby etablovala do pozice jednoho z nejvýraznějších fenoménů současné domácí avantgardní hudební scény. O dokonale zvládnutém propojení soudobé vážné hudby, dark ambientu a noiseově industriálních prvků přesvědčuje svým v pořadí již čtvrtým albem Ethos, vydaným opět nezávislým labelem Epidemie Records.
Aghiatrias v sestavě Vladimír Hirsch (autor hudby, syntezátory, perkuse, samply, hlas) - Tom Saivon (koncepce, hlukové generátory, samply) doplněné o dílčí mezzosopránové party stálé umělecké souputnice souboru Martiny Sanollové své nové album opět pojali jako ryze tématickou záležitost, v níž (jak již samotný název napovídá) hraje klíčovou roli odmítnutí současné materialisticky orientované společnosti a vyzvednutí vytrácející se spirituality jako základu veškerého lidského bytí. I proto je samotná nahrávka jakousi hudební demonstrací odvěkého souboje dobra a zla, odehrávajícího se v jakékoli době a uvnitř každého z nás. Stejně jako všechna tři předchozí alba je Ethos albem temným, nekompromisním a takřka každým svým tónem se zařezává hluboko do posluchačových útrob. Působí stejně tak spirituálně a očistně jako zlověstně a bolestně. Základem jsou opět kaskády silných až apokalypticky vyznívajících symfonických motivů, ostrých industriálních rytmů a neklidných ruchových meziher. Složitým kompozičním vrstvením těchto ploch a poloh vzniká výsledný zvukový útvar, který lze jen těžko přirovnávat k tvorbě jiných, formálně podobně znějících hudebních projektů. Takřka stejně jako v případě Epidaemia Vanitatis z roku 2002 je album svým emocionálním nábojem směrem k posluchači "natlakováno" až k prasknutí, díky čemuž bude v souvislosti s příklonem k celkově agresivnějšímu zvuku pro mnohé působit možná až příliš nevstřícně a upjatě. Patrný posun však nastal z hlediska možné kompoziční a zvukové zaměnitelnosti nahraného materiálu. Ethos je právě z tohoto úhlu pohledu pro Aghiatrias asi nahrávkou nejpestřejší a nejbarvitější. Pokud mohou některé skladby prozrazovat výraznější orientaci ke klasičtější orchestrální kompozici (Situs Inversus či vynikající Les Coeurs du Mal upomínají Hirschovu sólovou tvorbu), jiné jsou naopak více abstraktnějšího charakteru (Strict Observance) či plné ostrých hlukových ataků (agresivně rytmická Hedonist Hymn). Velmi dobře zvládnutá je dramaturgie alba, díky níž Ethos obdivuhodným způsobem graduje. Z hlediska již delší čas proklamovaného primárního tvůrčího konceptu je pro Aghiatrias více než signifikantní předposlední skladba Le Sang des Autres, jež z hlediska emoční vypjatosti jde až na samotný práh snesitelnosti. Z výše zmíněného vyplývá, že - především na domácí hudební scéně - bude Ethos letos patřit k uměleckým počinům z kategorie výjimečných. |
